Tak zabalit krosnu a konečně ven do přírody. Pro toto léto jsem si vybral Sloup v Čechách, kde jsem se rozhodl pár dní strávit pod stanem ve zdejším kempu.
A tak jsem si do krosny zabalil všechny potřebné věci, oblečení včetně náhradního, foťák, baterie, mapy, ešus a samozřejmě také stan, spacák a karimatku. A ráno do Holešovic na autobus. Cesta autobusem trvala asi jen hodinu a půl, ale i tak jsem cestou zahlédl mnoho zajímavých míst, jako Mělník, Liběchov, sochy na skálách u Želíz od sochaře Levého, skalní hrad Jestřebí nebo Českou Lípu. Až jsem konečně dojel do Nového Boru. Tam jsem přestoupil na další autobus, a ten mne konečně dovezl do mého cíle, do Sloupu v Čechách.
Vystoupil jsem, krosnu hodil na záda a vydal jsem se ke svému cíli, do kempu u Radvaneckého rybníka. Jsem člověk, kterému nošení krosen nijak nevadí. Naopak mi to připadá daleko více tábornické, než třeba kufr. Před čtyřmi roky jsem si takhle vyrazil až do Anglie. A Tak mi ani nevadilo, že do kempu to mám ještě asi tři čtvrtě kilometru. A samozřejmě s plnou polní na zádech. Ale i tak jsem si cestou zašel na oběd. Když jsem konečně došel do kempu, vyřídil si ubytování, postavil stan a vydal se na procházku po okolí.
Překvapilo mne, kolik je zde dřevěných roubenek. A když k tomu připočítáme i zdejší skalní hrad, kam jsem měl namířeno nejdříve, vytváří to všechno dohromady tu pravou pohádkovou atmosféru. A tak jsem fotografoval a z těchto snímku jsem vytvořil speciální fotoblog „Sloupské roubenky“. A vzhledem k tomu, že hrad je až na druhé straně obce, stala se moje sbírka obrázků zdejších roubenek skutečně bohatou.
Konečně jsem dorazil ke skalnímu hradu. Ten stojí na cca 30 metrů vysoké a 100 metrů dlouhé pískovcové skále, která byla obývaná už od pravěku. Žili tady lidé v době kamenné, v lužické kultuře a později i Keltové a Germáni. V raném středovku se tu objevilo několik zahloubení vytesaných do zdejší skály. Samotný hrad byl založen však až na konci 13. století, a to šlechtickým rodem Ronovců, po kterých se hradu ujali jejich příbuzní Berkové z Dubé. Těm hrad patřil až do začátku 17. století.
Za třicetileté války byl hrad obléhán Švédy, ale nikdy jimi dobyt nebyl. V roce 1669 hrad převzal hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova, který ho přestavěl na poustevnu a jakousi obdobu kláštera. Poustevníků se tu do roku 1785 vystřídalo celkem sedm. V tomto roce byla pak poustevna zrušena císařským výnosem Josefa II.
Od 18. století až do roku 1940 hrad patřil Kinským, kteří se zasloužili o jeho rozkvět. V roce 1940 hrad přechází do vlastnictví německého šlechtice Emanuela Preysinga a v roce 1945 je znárodněn a prohlášen kulturní památkou.
A tak jsem vyšel po schodech, koupil jsem si vstupenku a dřevěnou turistickou známku a šel si prohlédnout hrad, Viděl jsem kuchyni, obydlí řeholníků, terasy, křížovou cestu, návštěvnický domek, kostel z roku 1693, vstupní dvouramenné schody, ambit a gloriet, což je vyhlídkové místo. A právě zde, na glorietu, je ona legendární socha poustevníka s dalekohledem, jak se jím dívá ve směru na druhou poustevnu, kde žil poustevník Samuel. Ale o tom až za chvíli. Tady jsem si prošel celou horní plošinu a přitom fotografoval, co se dá.
A je odtud, také hezký rozhled po okolí. Toto je například výhled ve směru vrcholu Ortel.
Když jsem to tu měl vše prohlédnuté, rozhodl jsem se, že zpět do kempu ještě nepůjdu, ale projdu se po okolí a navštívím další zajímavá místa. A tak jsem se vydal po žlutém okruhu do Cikánského údolí. To je okruh, jenž vede kolem Dobranovského potoka na jedné straně a skalními masivy na druhé straně. V těchto skalních stěnách se ukrývají i dvě jeskyně, které svého času sloužili jako tábořiště potulných cikánů, podle nichž celé údolí dostalo název.
Nejprve jsem přišel k Malé cikánské jeskyni. Ta byla s největší pravděpodobností vyhloubena uměle roku 1756 díky zdejší těžbě. Má dva velké vstupní portály a hluboká je asi šest metrů.
Ozdobena je imitacemi pravěkých kreseb zvířat. A na podlaze se nalézalo neuklizené ohniště po nějakých trempících. Díky němu to však tady mělo charakteristickou vůni, či chcete li, zápach sazí od ohně. A tak jsem si to opět celé prohlédl, vyfotografoval a pokračoval dále.
Po cca půl kilometru podél potoka mne čekala Velká cikánská jeskyně. Tato jeskyně, je vlastně obrovský převis hluboký 30 metrů, široký 15 metrů a vysoký 3 metry. Zřejmě je přírodního původu a osídlen byl už v pravěku.
Opět je to tady cítit po ohništi, které bylo i zde. Jeskyni jsem si opět prohlédl a pokračoval z druhé strany ke skalnímu hradu Sloup, jenž je odtud po modré turistické značce.
Tady jsem se rozhodl, že dřív, než se vrátím do kempu navštívím ještě třetí zdejší jeskyni, a to Samuelovu. Samuelova jeskyně se od hradu nalézá na protilehlém skalním masivu, a to přesně tam, kam se dalekohledem dívá socha hradního poustevníka. Tato jeskyně totiž byla také poustevnou, kterou vyhloubil Samuel Gorner, jenž zde žil jako poustevník a přitom zde vyráběl brýle a dalekohledy. Strávil tu 17 let, až v roce 1735 odešel na sloupský hrad a žil tam jako v pořadí pátý poustevník.
Zhruba před sto lety byla jeskyně upravena na skalní vyhlídku, a tak jsem si ji samozřejmě prošel a vylezl na ni. Opět mám vše vyfocené, a tak snímky samozřejmě přikládám.
A tak se odtud vracím zpět k Radvaneckému rybníku a zvědavý jednak na první noc pod stanem ve zdejším kempu, a také na to, jaká dobrodružství zažiji zítra. Nalézám se v kraji, kde je plno zajímavostí, jak přírodních, tak historických a dalších, takže pořád je kam vyrazit.
Související články v rubrikách
