Když se zamyslím nad tím, že už osmnáct let vedu turistický oddíl, musím děkovat osudu, že mi díku tomu umožnil i jediněčný osobní rozvoj. Kdybych ho nezačal vést, možná, že bych ani nezačal dělat ty věci, kterými také žiju.
Bylo to v roce 1998. Kdyby mi někdo řekl třeba jen o rok dříve, že někdy budu dlouholetým vedoucím turistického oddílu, asi bych si myslel, že si dělá legraci. Byl jsem tehdy ponořen do studia vysoké školy technického zaměření. Ale osud zřejmě chtěl jinak. Stalo se to právě na podzim roku 1998, kdy jsem kvůli náročnosti mého studia začal hledat jiný, nový smysl svého života. V té době jsem měl bratra ve 2. třídě základní školy. A ten na začátku školního roku přinesl ze školy nabídku kroužků pro děti, které pořádalo naše středisko volného času. Mě tehdy bylo 20 let a tudíž se nedalo předpokládat, že bych tam našel i něco pro svojí věkovou kategorii. Ale stalo se. To naše středisko volného času vedli moji dobří znamí a navíc jsem tam našel i turistický oddíl, jehož vedoucí byla dokonce moje třídní učitelka z 9. třídy základní školy. A tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. Tedy už ne jako dítě, ale jako instruktor či vedoucí. A povedlo se. A právě tehdy to začalo.
Je sice pravda, že ze začátku jsem si skutečně jako vedoucí turisťáku připadal jako slon v porcelánu. Dokonce mi radili, abych se místo vedení dětských kroužků raději věnoval jiným věcem. Ale já jsem se nechtěl nechat odradit a začal jsem na sobě pracovat. A tak jsem u vedení turisťáku už zůstal až dodnes. Jistě by byla lež, kdybch tvrdil, že teď už je všechno dokonalé. To rozhodně není. Stále je třeba na sobě pracovat, protože ty rezervy, které člověk má, tu jsou vždycky, a to třeba i u těch nejlepších pedagogů. Za tu dobu se ale vedení našeho turistického oddílu stalo tak trochu i mým smyslem života. Kdybych ho tehdy nezačal vézt, možná bych vůbec nepoznal takové věci, které jsem, se díky tomu naučil, nebo se v nich zdokonalil. Ono toiž vedení turistického nebo skautského oddílu není jako vedení obyčejného kroužku, zaměřeného na nějakou konkrtétní věc. Ale je to mnohem širší činnost, která by dítě měla něco naučit i do života.
To, že jsem si díky tomu připomněl třeba jen uzly a další tábornické dovednosti, které jsem se jako dítě učil, abych je mohl teď učit děti zase já, to je jen jedna z mála věcí. Vedení turisťáku mě toho donutilo se mnohem víc.
Například jsme v roce 2001 pořádali letní putovní cyklistický tábor. Kdybychom ho tehdy nepořádali, možná bych se vůbec nevrátil k jízdníku kolu. Tehdy jsem si kvůli tomu koupil i nové horské kolo, na kterém jsem začal i pravidelné projížďky včetně cyklovýletů.
A posléze jsem si nechal zrenovovat i svoje pánské jízdní silniční kolo, které mi naši koupili asi jako desetiletému klukovi.
Díky naším jarním táborům jsem se také vrátil i k lyžování. A to nejen k tomu sjezdovému.
Ale i k tomu běžkařskému, které mám možná ještě víc oblíbenější, protože se při něm dají dělat i výlety.
Z dalších podobných sportů, které jsem se kvůli dětem ve svém oddíle v dopspělosti naučil, bylo třaba inline bruslení. A dnes jim dělám i inlajnovou školičku pro začátečníky.
A na něj navazující lední bruslení.
A nebo i lezení na umělé stěně.
A v neposlední řadě to byla právě snaha o co nejlepší tábornickou pohodu v našem oddíle, která mne ve dvaceti osmi letech donutila naučit se hrát alespoň pár akordů na kytaru. Kdo si myslí, že už to v dospělosti nejde, tak se mýlí.
A také kvůli tomu, abych nalezl nějaké zajímavé výlety vhodné pro děti, jsem začal více pěstovat i osobní pěší turistiku (viz rubrika výlety a tramping ). Zkrátka a dobře, to že jsem začal vést turistický oddíl, byl pro mne celkový osobní rozvoj, jaký bych možná neopoznal, nebyť právě vedení dětí. A protože i teď se snažím stále hledat nové zkušenosti, letos jsem učinil daší krok. Přidal jsem se mezi oldskauty a ve svých třiceti osmi letech jsem složil skautský slib. Stalo se tak paradoxně právě na táboře mého (neskautského) oddílu u Kejžlice. Avšak na místě pro skauty více než pamatátném (viz Na letním táboře). Však je to právě jeden ze čtyřech pilířů oldskautského motivačního programu OS21, který v sobě zahrnuje právě osobní rozvoj.
A proto na základě svých zkušeností doporučuji každému: Kdo touží po dalším svém osobním rozvoji, je vedení turisťáku nebo skauta tou nejideálnější věcí, která toho hodně naučí nejen děti, ale i jeho, samotného vedoucího.
Související články:
Na letním táboře
Vstup do oddílu by měl být pro dítě obřad
Rubrika: tábornictví a turistika
