Stále od nich slyšíme většinou jen nářky, jak strašně jim bylo po 2. světové válce ublíženo. Jenomže by nám naopak měli být vděčni za to, že jsme jim umožnili něco, co o několik let později už nebylo možné.
Nejprve bych se rád zamyslel, zda bylo tenkrát bezpodmínečně nutné, aby každý sudetský Němec musel jít do odsunu. Nebylo. A uvedu jednu docela známou osobnost, která se pro svoje postoje za 2. světové války odsunu vyhnula. Tou osobností byl pan Emerich Rath. Ten všestranný sportovec, který se v březnu třináctého roku snažil při padesátikilometrovém mistrovském závodu v běhu na lyžích zachránit život Bohumilu Hančovi. Koncem 20. let si otevřel v Praze obchod s vybavením pro sportovce, trampy a skauty. A trampingu se věnoval hodně, neboť v Lukách pod Medníkem vybudoval ranč se sportovištěm. Za protektorátu se nepřihlásil k říšskému občanství, a naopak doma ukrýval Židy. A tak nebyl po válce odsunut. A tak je vidět, že to nějak šlo. (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Emerich_Rath)
Otázkou je však, zda ti lidé za to byli rádi nebo ne. Vždyť těm, co byli odsunuti, vlastně bylo pomoženo k tomu, co o několik let později bylo možné už jen velice ztěžka. Přišla čtyřicetiletá komunistická diktatura a železná opona. A jen pouhé vycestování na západ bylo velmi obtížné. Ale i přesto se mnozí snažili tam utéct, aby ze státu, kde panovala tuhá totalita a diktatura, se dostali do svobodného světa. Některým se to podařilo a některým ne. Místo toho pak končívali na dlouhá léta v lágrech či v uranových dolech. Jiní, jako například bratři Mašínové nebo bratranci Barešovi, se dokonce při pokusech o útěk dopustili i těžkých zločinů.
Zkrátka a dobře dostat se za železnou oponu a přesídlit tam nebylo po roce 1948 nijak lehké. Proto by nám místo nářků sudetští Němci měli líbat ruce za to, že jim to bylo umožněno dřív než se na hranicích mezi námi a západem utvořila železná opona a než zde vznikla totalitní společnost s jediným oficiálně povoleným politickým názorem.
