Předvánoční doba je v posledních letech především ve znamení shonu po dárkách. Začátek prosince ji ještě trochu zpestří Mikuláš s čertem. Ale dnes už se málo ví, že dalších obdobných maskovaných postav a zvyků byl ještě před sto lety plný advent a vůbec celá doba vánoční.
Ilustrační fotoLibor Čermák
Tyto zvyky se do současnosti zachovaly jen málo. A pokud, tak jen lokálně. Je to škoda, protože, když je něco od nejstarších dob součástí lidových tradic, měl by se lid snažit o to, aby tyto zvyky přežily a aby se jimi mohli bavit i jejich potomci. Ale i přes jejich skoro zánik si myslím, že to byly hezké zvyky, které by i dnes mohli zpestřit tuto vánoční dobu protknou fantazií. A navíc by možná z toho měli radost i obchodníci. Jsem si však vědom, že zaniklé zvyky se už jen těžko obnovují. Ale někdy to jde. Co je například nějak přizpůsobit současné době? Vždyť i jiné zvyky se vyvíjí!.
Ale jak je obnovit?
Za prvé: Dobře se o ně starat v těch místech, kde tyto tradice přežily do současnosti. Obyvatelé těchto lokalit by například na tyto obyčeje mohli pozvat své přátelé a známé. Ti by si je prohlédli a pokud je osloví, můžou je pak zas předávat dál.
Za druhé: Spontánní aktivity jednotlivců a rodin. Co kdyby se někomu nějaký obyčej zalíbil třeba takto, když o něm čte? Co kdyby se pak o něj například z nějaké recese pokusil? A tak je možné, že by se mu mohl nakonec zalíbit, čímž by se zas šířil dál.
Za třetí: Jsou to veřejné akce. I když letos se to už asi nestačí. Ale co kdyby si nejrůznější organizace typu domů kultury, domů dětí a mládeže, skautů, spolků a dalších neziskových organizací daly na příští rok do svého programu nějakou takovou akci, která tuto tradici přiblíží? A možná by se to nemuselo týkat jen tradic vánočních, ale i dalších podobných z průběhu celého roku.
Zkusme si tedy některé z nich, které by mohly v době vánoční doplnit sv. Mikuláše a Štědrý den, připomenout a trochu je přiblížit:
S v a t á B a r b o r a
Ke sv. Barboře z Nikodémie, která žila ve 3. nebo začátkem 4. století, se váže následující legenda. Její otec ji chtěl jako dívku ubránit před různými svody okolního světa, a tak ji nechal zavřít do kamenné věže. I přesto, že ji nechal přepychově zařídit, bylo to vězení, a tak Barbora se chtěla nějakým způsobem pomstít. Vyřešila to způsobem takovým, že díky jednomu sloužícímu se stala křesťankou. Její otec, jenž byl zatvrzelým nepřítelem křesťanů, na ni naléhal, aby se své víry zřekla. Když to odmítla, její zlý otec ji vlastnoručně uťal mečem hlavu. Barbora se pak stala světicí a díky jejímu svátku 4. prosince se stala i s jednou ze svatých, jejichž svátek připadá vždy do doby adventní.
Jeden ze starých zvyků, který se do dnešních dnů dochoval jen zcela výjimečně, jsou „obchůzky Barborek“. Chodívaly ve dvojicích nebo v trojicích a byly oděni do bílého oblečení (prostěradla, šaty, či s moukou na obličeji). V pravé ruce nesly košík s ovocem a se sladkostmi, které byly určeny pro hodné děti. A levé ruce nesly metličku, to zas na ty zlobivé. Ohlašovaly se tak že před domem zacinkaly na zvoneček nebo metlou zabouchaly na okno. Pak tiše vstoupily, zazpívaly píseň o svaté Barboře, obdarovaly děti a pokračovaly k dalšímu stavení.
S v a t ý A m b r o ž
Žil ve 4. století a stal se z něj milánský biskup. Papež Bonifác VIII. ho v roce 1295 jmenoval prvním učitelem církve neboť byl též autorem mnoha děl z oblasti teologie, katecheze a biblické exegeze.
Svátek má 7. prosince. V místech kde je kostel zasvěcen sv. Ambroži, byl takový zvyk, že za soumraku zde děti honil převlečený Ambrož. Vyznačoval se dlouhou košilí, v levé ruce uzlíčkem ze sladkostmi a v pravé ruce koštětem polepeným bílým papírem. Na hlavě měl černou špičatou čepici se závojem přes obličej. Děti na něj pokřikovaly a on je za to honil. Občas ze svého uzlíčku ztratil nějakou ty sladkosti, a ty se pak děti snažily sbírat. Domnívám se, že i dnes by to mohla být zajímavá předvánoční akce pro děti. A možná by přitom ani nemuselo být nutné, aby se to provádělo u kostela zasvěcenému sv. Ambrožovi.
S v a t á L u c i e
Žila ve 3. století v sicilských Syrakusách. Byla to mladá křesťanka, která si měla vzít jednoho z nápadníků, kterého jí vybraly rodiče. Jenomže Lucie chtěla žít v panenské čistotě a chudobě, a tak si dle legendy vypíchla oči. Avšak Panna Maria ji za to obdařila očima ještě krásnějšíma. Jenomže ženich to nesl velice špatně, a tak ji nechal vydat soudcům jako tajnou křesťanku a ona tak byla umučena dýkou v hrdle. Dnes je uctívaná jako patronka slepých.
Lucie má svátek 13. prosince. V předvečer tohoto svátku bylo za starých časů zvykem, že jednotlivé stavení obcházely tzv. „Lucky“. Byly to jakési stařeny zahaleny do bílého oblečení a na obličeji měly velký „zobák“. Většinou chodily ve dvojicích nebo ve čtveřicích a v některých oblastech je doprovázel celý průvod masek, skládající se například z kominíka, poustevníka, řezníka či dráteníka. Lucie chodily po staveních, kontrolovaly například, zda hospodyně nepředou, zda mají dobře uklizeno či zda děti dodržují předvánoční půst a nepřejídají se. Ty děti, které se uměly hezky pomodlit, pak obdarovaly a těm ostatním hrozily metlou. Potěšilo mne, že tuto polozapomenutou tradici připomněli včera dětem i v televizním pořadu „Kouzelná školka“. Mimo jiné to bylo právě to, co mne inspirovalo k tomuto článku.
K o l e d o v á n í
Dnes už to známe jen ze starých vánočních písní a koled, například, „Koleda, koleda Štěpáne“. V dřívějších dobách se chodívalo o Vánocích koledovat, a to obdobně, jak se to dnes dělává většinou už jen na „Velikonoční pondělí“. Nejčastěji se chodilo koledovat na svátek sv. Štěpána, čili na 2. svátek vánoční. Koledníci, kteří s sebou nosívali hůlku s Betlémskou hvězdou či bedýnku s jesličkami, obcházeli stavení a přáli všem štěstí a zdraví. Za to pak dostávali nejrůznější výslužku (štědrovku, ovoce, cukroví apod.).
Koledovat se chodívalo také na Nový rok. To si koledníci nosili s sebou zvláštní hudební nástroj, zvaný bukač nebo fanfrnoch.
T ř i k r á l o v é
Na památku mudrců z východu, kteří malému Ježíškovi přinesli tři královské dary (zlato, kadidlo a myrhu) vznikla v hezká tradice obchůzek „Třech králů – Kašpara, Melichara a Baltazara“. Děti se převlékly za Tři krále a vydaly se na tříkrálovou koledu. Nad dveřmi navštívených budov pak napsaly velké K+M+B a letopočet. I o tomto svátku jsem měl donedávna pocit, že zanikne. Naštěstí se tak nestalo, a tak se i nadále udržuje. A to také díky „Tříkrálové sbírce“, kterou pořádají české charitní společnosti. Domnívám se, že právě takovéto chvályhodné projekty by mohly být další, tj. čtvrtou možností, jak oživit některé další polozapomenuté zvyky spojené s vánoční dobou.
A závěrem svého článku bych chtěl napsat, že jsem také přesvědčen o tom, že pokud se alespoň něco, co jsem zde dnes popsal, podaří alespoň částečně obnovit a připojit k současným tradicím, bude doba vánoční zase o něco víc kouzelnější. A to určitě o dost více, než jak tuto dobu prožívá současná konzumní společnost.
Zdroje a použitá literatura:
Wikipedie
Vondrušková A.: České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha, 2004
http://mc-setkani.wz.cz/storage/1165613333_sb_advent.pdf
Související články:
