Ptám se: Jsem skaut a nebo nejsem?

Již řadu let si lámu hlavu s jednou otázkou. Můžu se považovat za skauta a nebo ne? Ideály skautingu mne totiž oslovují od dětství. Ale v mém případě je to trošku složitější.

Před dvěma roky jsem se i přesto, že v současnosti nejsem členem Skauta (jakožto organizace), tak jsem se k výročí 100 let českého skautingu zúčastnil tzv. šatkového dne (viz Proč jsem se zapojil do „Skautského šátkového dne“). V reakci na ten článek se mi ozvali někteří opravdoví skauti, a ti mne poučili, že jakmile člověk jednou složí skautský slib, tak už vlastně zůstává skautem na celý život. Problém je však v tom, že když jsem tehdy jako dvanáctiletý kluk cca rok chodil do skauta, slib se mi tenkrát splnit nepodařilo. Nebylo to proto, že bych ho splnit nechtěl nebo neuměl. Okolnosti byly trochu jiné. A tak začnu od začátku.

 

Proběhla sametová revoluce a lidi byli nadšení z nově nabité svobody. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se v roce 1990 přihlásil i do tehdy nově obnoveného Junáka, jehož principy a ideály mne už tehdy dost oslovily. Někdy na podzim toho roku se mi podařilo splnit i nováčkovskou zkoušku. A tak jsem se už mohl těšit i na to, že ten skautský slib snad už konečně slavnostně složím. Jenomže uběhly podzim i zima, ale vedení našeho střediska pořád žádné sliby pro nováčky ne a ne uspořádat. Měl jsem tehdy ještě dál čekat. Někdy to prý bude.

 

Ovšem do toho se bohužel promítla ještě jedna věc. Jak se to u pubertální mládeže někdy děje, tak jsem tehdy, a to hlavně ve škole, trpěl tzv. šikanou. Nejspíš proto, že jsem byl vždycky povahově i zájmově trochu jiný, než moji vrstevníci. Tento problém, jak už to bývá, se však netýkal jenom školy, ale postupně přerostl i mimo ni. A tak se bohužel podobné jevy začaly objevovat i v mém oddíle. Zde sice nešlo o klasickou šikanu, tak jak je chápána a jak se mi to dělo ve škole, ale i tak mne to zlobilo. Vedoucí si toho tenkrát pravděpodobně vědomi byli. Zjistil jsem to z kroniky našeho oddílu. Tam se v zápise z jedné výpravy doslova píše: „Cestou kluci dost zlobili Libora“. Tak to tenkrát asi skutečně muselo přerůstat zdravou únosnost, když už se to dostalo až do oddílové kroniky. A protože to nebylo jen jednou a nijak se to neřešilo, tak to dopadlo tak, že jsem nakonec onen oddíl opustil.

 

Špatné vztahy, a to nejen mezi dětmi, ale všeobecně, jsou doopravdy něčím zhoubným a můžou zničit nejednu hezkou věc. To už jsem poznal i z jiných oblastí. Ten oddíl jsem tenkrát opouštěl skutečně s těžkým srdcem. A navíc bez složení skautského slibu a tedy i bez skautské lilie na kapse mé krojové košile. Avšak ony ideály ve mne zůstaly. Proto jsem v dospělosti začal pro děti vést obdobně zaměřený oddíl, i když pod jinou organizací. Bohužel i zde jsem se čas od času setkal s ne úplně nejlepšími vztahy mezi některými kolegy vedoucími, někdy cílenými dokonce i na mě. Tentokrát však šlo o tzv. intriky, jež by sem v žádném případě patřit neměly. Snažil jsem se, aby to mé nadšení ovlivnilo co nejméně. Co člověka nezlomí, to ho posílí. A tak svůj oddíl vedu už přes patnáct let. A skauting si v něm beru za vzor pořád. Dokonce se s dětmi občas zúčastním i nějaké skautské akce. A tak se ptám. Můžu se i přesto, jak to tenkrát dopadlo, považovat za skauta i nyní? A nebo nikoliv? Nejspíš ne. Ale já si osobně myslím, že alespoň, co se týče ideálů (přátelství s obdobně zaměřenými lidmi, vztah k přírodě, vlastní zemi, touha po dobrodružství a poznávání nového atd.), tak snad ano. 

 

Související články:

Díky, pane Foglare, za Rychlé šípy

Mají se děti do skauta přijímat na základě víry či nevíry v Boha?

Proč jsem se zapojil do „Skautského šátkového dne“

Volnočasové záliby a intriky. Patří to k sobě?

Rubrika: Děti, výchova a vzdělávání