Minulý týden se mi na jednom z mých kroužků stala zajímavá věc. Jeden chlapec, co chodí do 2. třídy, se mi zmínil, že slyšel o jednom pánovi, který se prý upálil.
Neznal pořádně jeho jméno, ale prý se upálil, když nás obsadili Němci. Bylo mi naprosto jasné, o kom mluví, protože právě probíhá výročí smrti Jana Palacha. A tak jsem mu vysvětlil, že to nebylo kvůli německé okupaci, ale v roce 1968 kvůli okupaci armád Varšavské smlouvy. A to na protest proti této události. I když je pravda, že jednou z pěti armád, která nás osvobodila, byla i armáda NDR, tak hlavní slovo při tom všem měla hlavně armáda Sovětského svazu.
U žáka 2. třídy se dá takováto neznalost ještě odpustit. Ale co u starších dětí? Například můj táta je mistrem odborné výchovy na učilišti, a tak se u něj učí hlavně kluci od šestnácti let. A ten říká, že ti o německé okupaci za 2. světové války, o té vědí. Ale když jim někdo začne povídat o tom, že nás v roce 1968 obsadila sovětská armáda a spolu s ní hlavně Rusové, tak že se na něj začnou dívat, jako na hrozného popletu, který neví, co povídá. Zkrátka a dobře tito mladíci vůbec nechtějí věřit tomu, že nás někdy ruští vojáci obsadili.
A tak se ptám, zda se děti o roce 1968 ve škole vůbec učí. Aby věděli, co se tenkrát skutečně stalo. Rozhodně by se o těchto nepěkných událostech mělo ve škole říkat žákům daleko víc. Říká se, že kdo zapomene historii vlastní země, bude ji muset zažít znova. A ta historie, kvůli které se upálil v roce 1969 student Jan Palach, je zrovna taková, kterou bych já skutečně zažít už nechtěl.
Související články:
Rubrika: Západ versus Rusko
