Možná to bude vypadat divně, ale i přesto, že nejsem registrovaným skautem, jsem se i já zapojil 24. dubna do tzv. „Skautského šátkového dne“, kterým vrcholily 100leté oslavy českého skautingu. A tak bych se zde chtěl zamyslet nad svým počinem, aby se na mne praví skauti za to nijak nehněvali.
Skautem sice nejsem nyní, ale byl jsem jím kdysi asi rok, a to před 22 lety, kdy se po létech nesvobody český skauting obnovoval. Byl jsem tehdy v 6. a 7. třídě. Z té doby mi však doma ještě zbyly dvě části tehdejšího skautského kroje. Košile a šátek. Z košile jsem bohužel vyrostl, ale šátek se dá použít stále. A tak, když jsem se dozvěděl, že skauti se jím rozhodli oslavit toto úžasné stoleté výročí, rozhodl jsem se, že se přidám i já a svůj skautský šátek po více než dvaceti letech opět provětrám.
Ovšem tento důvod nebyl jediný. To, že nejsem skautem, neznamená, že skauting neuznávám. Naopak. Již řadu let jsem vedoucím turistického oddílu. A ať chceme nebo ne, většina takto zaměřených oddílů zkrátka ze skautingu vychází. Přátelství, úcta k přírodě, život v přírodě, pohyb na čerstvém vzduchu a výchova k lidství, demokracii a svobodnému myšlení je něco, co se jako červená niť vine většinou podobnými kluby a oddíly. A za to, že i dnes můžou české děti zažívat ve svých oddílech takováto nejrůznější dobrodružství, mají hlavní zásluhu především ti, kteří zde před sto lety zakládali skauting a pak i rozšiřovali. Za všechny jmenujme hlavně A.B. Svojsíka, a z pozdější doby i J. Foglara, jejichž odkaz má jistě jednu z největších zásluh na tom, že tento druh aktivit pro děti a mládež může i dnes nabídnout kvalitní a užitečnou náplň jejich volného času.
A navíc, protože se s naším oddílem občas zúčastňujeme i skautských akcí (například Memoriálu Jana Tleskače), považuji za slušné nějak skauty v tomto jejich výročí podpořit. A tak se alespoň takto symbolicky přidat k jejich šátkovému dnu.
Jak jsem se zmínil, z košile jsem už vyrostl, a tak jsem si místo ní vzal alespoň mikinu, která se jí nejvíce barevně podobala. A na to ten šátek ze začátku 90. let a chodil v něm od rána po celý den až do večera. Do práce, po městě na nákup, zkrátka všude. A co víc, večer jsem pořádal jak pro svůj oddíl, tak pro další děti a jejich rodiče naší tradiční akci zvanou „Beltine“, což je taková obdoba pálení čarodějnic, kde se sešla cca stovka lidí. Samozřejmě jsem si ho na sobě měl i tam a všem účastníkům jsem tak toto výročí jak slovně, tak svojí vizáží připomněl. Jak jsem se zmínil, ze skautingu přeci vychází i činnost našeho oddílu. A tak věřím, že to bylo pochopeno i přesto, že nejsme skauti v tom pravém slova smyslu, tedy příslušností ke skautské organizaci.
A závěrem mi nezbývá říci nic jiného, že nejen skatům, ale všem, kdo jejich ideály sdílejí, přeji nejméně dalších sto let úspěšné práce s dětmi a mládeží. Život v přírodě, přátelství a dobrodružství je to, co by měl dle mého názoru každý mladý člověk zažít, aby se z něj stala osobnost zralá do života.
Související články
