Také si rádi občas děláte večer táboráky? Pokud ano, jistě nepohrdnete menší filozofickou úvahou.
ilustraení fotoautor
Tak nám končí zima a jaro se pomalu, ale jistě začíná blížit. Mnohé rodiny se začnou rozjíždět na své chaty a chalupy, dětské oddíly na víkendové výpravy za dobrodružstvím a někteří budou jen tak do pozdních hodin vysedávat na zahradě. Jak se bude pomalu blížit i léto, budou se zaplňovat také místa kempů a tábořišť. Na zpestření těchto romantických chvil strávených uprostřed přírody si mnozí udělají radost a zapálí si oheň, neboli lidově řečeno táborák. Tiše se kolem něj posadí, někteří třeba vezmou do ruky kytaru a začnou si při tom hrát různě trampské písně. A ti pohodlnější si alespoň pustí rádio nebo přehrávač. Sice by se to správně v přírodě nemělo moc nahlas, avšak i taková trampská píseň, country nebo folk, dokážou u ohně naladit také pěknou atmosféru. I když zvuk vlastní kytary je nezastupitelný. Za zvuku hudby se pak zadívají do ohně, občas přiloží nějaké to dříví a začnou vnímat svoje souznění s přírodou.
Táborák se pomalu rozhoří oranžovým světlem, občas v něm zapraská nějaká ta přehořená větev a oheň se nám vlastně přitom snaží říci hodně. Před chvílí jsme třeba přiložili polínko a umíme si vůbec představit, co jsme to vlastně měli v ruce? Vždyť ten kus dřeva mnoho let rostl v lese, odkud jsme si ho sem přinesli. Kdysi dávno vyrašil ze svého stromu jako malý výhonek a pomalu rostl a rostl. Ze svým stromem zažil spoustu zim a za každý naplněný rok se jeho kmen rozrostl o jeden letokruh. Pak najednou zafoukal více vítr a naše větev ze svého stromu spadla na zem. Pak jste přišli vy a odnesli jste si ji ke svému ohništi, rozřezali ji, rozštípali a udělali z ní polínka na přikládání.
Když jste oheň zapalovali, nijak jste se přitom nenamáhali. Sirky či zapalovač vám práci ulehčili dost. Ale umíte si představit, že tomu tak nebylo vždy? V dávných dobách, když ještě lidé obývali jeskyně, byli vlastně odkázáni pouze na to, pokud do nějakého stromu uhodil blesk. To pak měl oheň pro naše předky daleko větší cenu, než dnes pro nás třeba automobil. A kdyby jím ho někdo náhodou uhasil, byl by pro ně velký zločinec a nepřítel. A nejiné to bylo i později, když už si ho uměli zatím jen vykřesat, a to většinou velice pracně.
Oheň vám hoří už několik hodin a vy se o něj staráte, jak nejlépe umíte, aby vám neuhasl. Šedý kouř nad něj tiše stoupá a mírný větřík ho pomalu odnáší někam pryč. Kam se už za tu dobu mohl vůbec dostat? Mohl se usadit na stromech blízkého lesa, nebo se mu podařilo doletět až nad střechy nějakého nejbližšího městečka? Až tam jste mohli tímto táborákem poslat svůj pozdrav.
Jak tu mezitím sedíte, ani jste si nevšimli, že už minula pověstná hodina mezi psem a vlkem, kdy už jsou vidět jen pověstné siluety nejbližších stromů a nad hlavami se začaly rozsvěcet první hvězdy. Když se pak setmí pořádně, najednou je hvězd plná obloha a vy se najednou snažíte rozlišit Labuť od Velkého vozu a další souhvězdí. Vždyť to jsou ve skutečnosti zase jen ohně. Tedy lépe řečeno ohnivé koule, které jsou od vás strašně, moc a moc daleko. Jejich světlo pak putovalo nekonečným prostorem několik let, aby po bilionech a biliardách kilometrů dopadlo na sítnici vašeho oka a probouzelo ve vás nejrůznější filozofické otázky. Je tam snad někde nahoře také takový život, jako tady na zemi? Má celé to nahoře nad námi někdo na svědomí? Například něco čemu z nedostatku jiného názvu říkáme Bůh? Před jakou dobou to stvořil? Použil k tomu před více než třinácti miliardami let to, čemu říkáme velký třesk? Vždyť je to celé veliké dílo a co my prostí lidičkové tady na zemi. Co jsou proti tomu všemu naše každodenní starosti a rozepře? Mají všechny ty války, které vedou pozemské národy při pomyšlení nad to ohromnem nad námi vůbec nějaký smysl?
My tady mezitím sedíme a přemýšlíme o přírodě a smyslu života. Vždyť jsme to my, kdo ten oheň tady založil, a kvůli kterým hoří. Za chvíli půjdeme spát a jediné, co nám zítra po něm zůstane, bude hrstka popelu. Kam se to dřevo, chrastí a větvičky mezitím všechno ztratily? To díky kouři a dýmu si ho vzalo zpět to, odkud přišly. Tedy příroda. A vždyť i my sami jsme přeci součástí přírody. I my jsme z ní vyšli a i když se nám to třeba nelíbí, naše těla se do ní opět jednou vrátí. Co se však stane s naší duší? I ta je dle mého názoru nedílnou součástí přírody. Naše mysl prostě existuje a nemůže se jen tak ztratit. A to stejně tak, jako to dřevo, ze kterého jsme si udělali náš oheň.
Zkuste si i vy někdy při večerním táboráku nad podobnými věcmi zapřemýšlet! A třeba se vám otevřou nové nepoznané světy.
Libor Čermák
