Letošní podzim začal nádherným počasím, což mne přilákalo k dalšímu pěšímu výletu. Tentokrát proloženým zajímavými místy s pohádkovou tématikou a také místy spjatými s mým dětstvím.
Z Prahy jsem vyjel hned ráno, a to tak, bych zhruba v osm hodin byl v Mnichovicích. Zde jsem se ocitl přesně po týdnu, to protože minulou sobotu jsme tu s naším turistickým oddílem šli tradiční „Pochod kocoura Mikeše“. A poněvadž polovina našich členů jsou ještě předškoláci a druhá polovina děti mladšího školního věku, šli jsme tu nejkratší devítikilometrovou trasu z Mnichovic, přes Mirošovice, Hrusice, Šibeniční vrch zpět do Mnichovic. A zhruba před rokem a půl jsem se po části této trasy vydal sám na běžkách, o čem jsem i napsal reportáž „Ladovým krajem na běžkách“. Zkrátka jsme v kraji Josefa Lady, což je vidět i v Mnichovicích vidět na každém kroku. A dokonce i tady na nádraží. Nově zrekonstruovaný podchod totiž místní děti vyzdobily nádhernými nástěnnými obrázky, z nichž podstatná část je právě na téma ladovských motivů. A tak jsem si hned vzpomněl na mojí předešlou túru „Podél Sázavy za trampy, vodáky a vojáky“, kde jsem se zmínil o též nádherně vymalovaném nádražním podchodu v Čerčanech. Ale zde v Mnichovicích můžeme spatřit kocoury Mikeše, čuníky Pašíky, kozly Bobeše, Pepíky, hrající se děti, chytré kmotry lišky a další.
Po prohlédnutí oné nástěnné galérie jsem si připravil nohy a vydal se na dlouhý celodenní výlet. Vydal jsem se do kopce po zelené turistické značce přes Božkov a kolem chat. A pak začíná les. Asi sto metrů za chatami se nalézá něco, co mne vždy jako kluka velice imponovalo. Osamocená chata uprostřed lesa. A právě tady jedna je. Když jsme tudy zhruba před jedenácti měsíci šli na další výlet s naším oddílem, vypadala celkem slušně. Navíc byla ozdobena šnečími ulitami a dalšími zajímavostmi. Působila tenkrát dost tajuplně. Ovšem když jsem ji spatřil letos, bylo mi až do pláče. A to zvlášť když jako „trampolog“ mapuji historii českého trampingu a trampských osad. Chata je polorozpadlá, neboť jak jsem se dozvěděl od jednoho z místních lidí, tak zde přes léto provádí psí kusy místní omladina. Je to škoda. A tak k přiložené fotografii přikládám pro porovnání i obrázek, jak to zde vypadalo cca před rokem.
A tak pokračuji dál, do Stránčic. Ty jsou pro mne významné tím, že odtud pocházím a do svých devíti let jsem zde bydlel. Ale i poté jsem sem hodně jezdil, protože tu bydlili moje prarodiče a dnes můj bratr. Takže myslím, že to tu znám celkem dobře. Nejdřív však musím projít kolem kaple sv. Anny. K ní se váže následující pověst datovaná zhruba k roku 1820. Tehdy měl zbožný rolník, postižený oční chorobou, vidění, aby šel do zdejšího lesa. Tam že je pod velkou jedlí pramen, kterým si má vymýt oči, což ho zbaví slepoty. Rolník tak učinil a skutečně se uzdravil. A z vděčnosti na tuto jedli pověsil obraz sv. Anny. Zpráva o zdejším zázraku se šířila, a tak sem začala chodit i četná procesí. Když pak velkou jedli v roce 1827 porazili a obrázek pověsili na menší, tak vůz, jenž měl být ten z nejbytelnějších, se pod jeho kmenem rozlámal. V roce 1883 byla na tomto místě postavena kaple sv. Anny, která však byla malá. A tak v letech 1892-96 tu byla postavena kaple větší. Zda je voda opravdu léčivá, se nikdy nepodařilo vědecky dokázat. Ale v těchto místech jsou prokázány žíly uranové rudy, které dávají zdejší vodě mírnou radioaktivitu, jež může zabraňovat některým onemocněním. Ovšem na samotné studánce je nápis „Voda není pitná“.
Ke kapličce se vztahuje ještě jedna událost, a to z roku 1925. Tehdy ji u příležitosti zdejší slavnosti navštívil československý prezident Tomáš G. Masaryk. Na památku této události je poblíž kapličky umístěn kámen s pamětní deskou, jež tuto událost připomíná.
A pak jsem přišel do Stránčic, obce, kde jsem prožil část dětství. První písemná zmínka je z roku 1404. Kromě kaple Sv. Anny se zde nalézá též stará synagoga či židovský hřbitov. Z novějších míst bych chtěl upozornit na zajímavé prstencové sluneční hodiny, jež jsou místěny v parčíku nedaleko závor.
A tak jsem prošel Stránčicemi, připomněl jsem si místa, kde jsem si jako kluk hrál, prošel jsem kolem školy, kam jsem do třetí třídy chodil do školy a pokračoval do sousední obce - do Kunic. O nich je první zmínka dokonce už z roku 970, tedy z období vlády knížete Boleslava II. Z dochovaných památek bych se rád zmínil o románském kostelu sv. Máří Magdalény ze 13. století.
A o též o zámku Berchtoldu z roku 1877, jenž je upravený na hotel. Ale v jeho zámeckém parku je umístěno jedinečné dětské centrum.
Můžeme zde potkat například mnoho atrakcí se známými pohádkami. Je zde například vybudované peklo, perníková chaloupka, drak z useknutými hlavami, pohadková vesnička a další.
Dále tu můžeme vidět modely mnoha českých hradů, zámků a dalších památek. Například: Červenou Lhotu, Kost, Karlštejn, Kokořín (viz foto), ale také například kouřimský skanzen, skalní hrad Sloup, Říp s rotundou sv. Jiří, Trosky, Humprecht, Telč, Orlík, Holešovice, Roztoky, lipanskou mohylu, či mlýn v Kuželově.
Také tu můžeme spatřit řadu populárních skřítků, jako je například „Mechura houbový“ (lesní skřítek chráněný mechem a živící se houbami), „Drnovec lesní“ (lesní skřítek žijící v dutinách stromů), „Révovníček nachový“(skřítek žijící na vinicích), „Trávníček Modrý“ (skřítek z žijící na březích horských potůčků), „Špulda Šuplík“ (vzteklý domácí skřítek, který krade snídaně a ukrývá drahé předměty), „Žabincoví skřítci“ (vodní skřítci z potoků rybníků a louží), „Macrát Punkevní“ (jeskynní skřítek žijící v chladných podzemních vodách), či velmi vzácný bělovlasý skřítek „Bukvínek“ nebo Raráš čmoudivý (skřítek obývající kuchyně).
Když jsem sem přišel, zjistil jsem, že mám velké štěstí, neboť se tu zrovna konala svatováclavská slavnost. A tak kromě výše uvedených modelů jsem tu měl ještě možnost zažít například tradiční staročeský jarmark, ochutnat čerstvý burčák či vyslechnout lidovou hudbu a countryhudbu.
A tak jsem se rozhodl, že tuto osadu najdu. Nalézá se hned za Vidovicemi a má hezké hřiště s osadním domkem. Jak jsem se však dozvěděl od zdejších chatařů. Velkou část této osady si zakoupil nějaký soukromý majitel, a tak tu postupně místo trampování vyrůstají vily a zahrady.
Poté jsem si došel na oběd a pokračoval dále. Mým dalším cílem jsou Velké Popovice. Ty jsou známé především Velkopopovickým kozlem – tedy zdejším pivovarem, který založil František Ringhoffer v roce 1874. A též proslulými „Dny kozla“, které se konají každý rok v červnu.
U plotu při hlavní silnici je zde maskot zdejšího pivovaru - kozel Olda. A tak jsem si ho šel vyfotit. A protože je zde velký prknový plot, tak se mi nějaká jeho rozumnější fotka povedla až na 20. pokus.
Ale měl jsem štěstí, neboť jsem se setkal ještě s (ne)jedním kozlem. A jakým? Právě se tu totiž konal hasičský den, a tak prostor před pivovarem byl plný dětí a bavících se rodin. Právě probíhaly hasičské závody. A když dosoutěžili hasiči, tak se na trasu závodu vydali kluci převlečení v masce kozla.
A aby tomu nebylo málo, byl tu i skutečný živý kozel, který tu dělal radost především dětem.
A pak jsem se s Velkými Popovicemi rozloučil, protože jsem musel jít dál. Šel jsem po modré, která vedla převážně lesem, protože mým dalším cílem byl Struhařov. Ten má pro mne tak trošku nostalgický vliv, protože jsem tu byl jako devítiletý kluk na svém prvním letním táboře. A tak, jak jsem začal sestupovat z lesa k rybníku, začal jsem poznávat ta místa, kde jsme před téměř čtvrtstoletím běhali, hráli hry a kde jsem například zažil i svojí první noční bojovku. Na svém místě je i velký balvan u Struhařovského rybníka, na který se lezlo. A tak jsem se domníval, že stejné to bude i s areálem tábora. Tehdy to byl tábor napůl stanový a napůl chatičkový. Hlavní budova stojí pořád, ale to je tak všechno. Protože jak jsem s hrůzou zjistil, celý areál tábora je v současné době zarostlý plevelem a jediné, co dává vědět o tom, že tu kdysi býval rekreační areál pro děti, jsou orezlé stožáry a nástavce v místech, kde dříve bývaly hřiště. Prostě mi opět z toho bylo smutno.
A tak jsem se šel dál. A to po cestě, kterou jsme jako zdejší táborníci hodně často chodili. Po modré, kolem Pilského rybníka, jenž byl nyní mimo jiné v obležení rybářů. Mým cílem byla Ringhofferova hrobka u Kamenice.
Když jsem přišel do Kamenice, tak první, co jsem potkal, byl zdejší zámek. Je historicky doloženo, že na tomto místě již ve středověku stála tvrz, jež je připomínána už v roce 1266. Od roku 1763 se Kamenice stala oblíbeným místem pražských biskupů, kteří toto sídlo upravili do podoby zámku. V roce 1860 se jeho majitelem stává průmyslník František Ringhoffer a v letech 1875-80 je zámek přestavěn do podoby novoanglické gotiky. V současné době probíhá jeho rekonstrukce, a tak je nepřístupný. Udělal jsem si pár fotografií a pokračuji k další památce po rodu Rinhofferových, ke zmíněné hrobce, vzdálené odtud zhruba asi jen půl kilometru.
Poprvé jsem tu byl již jako dítě s táborem. To jsme se tenkrát mohli dostat až dovnitř, a přitom se nám dokonce podařilo nahlédnout přímo až do samotné krypty. Dnes je tento areál uzamčen, a tak jsem si to mohl vyfotit jen zdálky. Bohužel mi to znepříjemňovalo sluníčko, které svítilo přímo proti mně. Hrobku tvoří půlkruhová zeď s kovanými mísami a unikátní sochou ukřižovaného Krista uprostřed, jejímž autorem je J.V. Myslbek. Vše to bylo postaveno v letech 1887 – 1892 J. Stibralem.
Když jsem došel až sem, bylo už téměř pozdní odpoledne. Teď musím ještě najít, jak se dostat zpět. Bohužel jsem žádný vhodný autobusový spoj nenalezl, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo jít pěšky na stránčické nádraží. Vzal jsem to však po hlavní silnici, a tak jsem šel kolem dalšího ze známých zdejších zámků, a to kolem zámku Štiřín. I na jeho místě byla v 15. století tvrz, jež byla po třicetileté válce přestavěna na zámek. Ten postupně vlastnili Salm-Reiferscheidové, kníže Rohan, hrabě Nostic-Rheinek a od roku 1870 František Ringhoffer. Od roku 1945 se jeho majitelem stává stát, přičemž ho v poválečných letech dokonce spravovali i skauti. V dalších letech se na jeho správě podílelo postupně ministerstvo školství a ministerstvo zahraničních věcí. Zámek má i rozsáhlý anglický park, kde se například v současné době rozkládá golfové hřiště.
Já jsem pak pěšky pokračoval opět přes Velké Popovice, Všechromy do Stránčic, kde jsem jentaktak stihl vlak v 19 hodin. Jsem rád, že jsem se opět krásně prošel a protože jsem dnes byl i na místech, kde jsem jako kluk byl na táboře, přidávám závěrem opět jednu ze svých rýmovaček, tentokrát věnovanou právě dětskám táborům. Pokud by náhodou někoho napadla i nějaká melodie, tak se jejímu zhudebnění v žádném případě bránit nebudu.
Píseň malých táborníků
1) Slunce se za horizont noří
A ohně táboráků hoří
To nikomu už nevadí,
Že se kolem vatry tiše posadí
Ref:
Táboření to je naše
i když je k obědu jen kaše.
To je pak na co vzpomínat,
dřív, než se začne usínat.
2) Stany tu máme postavené,
výrobky z kůry vystavené,
život v přírodě je styl náš,
A co si neulovíš, to tu nemáš.
3)Když kluci s ešusama řinčí,
to už hlad v jejich bříškách křičí.
a to už všichni čekají,
až tu plnou misku jídla spapají.
4) Hry se tu zajímavé hrají
A nové věci se poznají
Život v souladu s přírodou
Přátelství tu nevznikají náhodou
5) v spacácích pak můžeme sníti
jak nám měsíc na tábor svítí.
Nejlepší je v přírodě spát
A naše vlajka nad námi tiše vlát.
Zdroje: wikipedie
http://www.zamek-stirin.cz,
www.obeckamenice.cz
Reportáže z mých dřívějších výprav po historii českého trampingu:
