Letošní velikonoce mne vylákaly ven. A protože jsem měl na Zelený čtvrtek volno, vydal jsem se na další pěší výlet. Tentokrát do okolí středočeského města Českého Brodu.
V Praze na hlavním nádraží jsem si sedl na vlak a s ním jsem odjel do Českého Brodu, města s bohatou historií. To zřejmě založil ve 12. století pražský biskup Jan I.
Od nádraží, kde se zrovna scházely nějaké děti k velikonočnímu výletu, jsem si to vydal do centra.
Prošel jsem kolem kostela sv. Gotharda z první poloviny 14. století. Dnešní podoba je barokní z přestavby z 2. poloviny 18. století. A vedle kostela se nalézá kamenná zvonice z konce 16. století.
Vydal jsem se na místní úřad, protože tam se nalézá informační centrum. A pávě tam je možné koupit si vstupenku do českobrodského podzemí. Jenomže zrovna měli poradu, a tak tu půlhodinu, než skončila, jsem využil prohlídkou Českého Brodu. Toto je například pomník Prokopa Holého od sochaře Karla Opatrného z let 1908-10.
Tohle je kostel Nejsvětější trojice ze 16. století, která dnes slouží jako modlitebna Českobratrské církve evangelické.
Když konečně nastala 10. hodina, na kdy jsem měl dohodnutou prohlídku českobrodského podzemí, vydal jsem se za průvodkyní do infocentra. Vstup do podzemí se nalézá v budově středověké radnice.
Její gotické sklepení pochází ze 14. století.
Zatím je přístupné jen z části, ale v budoucnu by se to možná mohlo rozšířit i na podzemí dalších budov.
Průvodkyně mi také ukázala, že v některých místech podzemí už také začínají vyrůstat malé krápníčky.
Na závěr jsem si také mohl prohlídnout městskou šatlavu, kde právě probíhala výstava fotografií z nejrůznějších „Brodů“ z Česka.
Po prohlídce podzemí a šatlavy jsem se vydal na brzký oběd a po něm po silnici podél kolejí do Štolmíře. Zdejší barokní kostel sv. Havla byl postaven během první poloviny 18. století.
Teď jsem začal řešit problém, jak se dostat do nedalekých Kounic. Žádná turistická cesta tudy nevede, a tak se musím řídit jen podle mapy. Mapa ukazuje nějakou polní cestu podél Kounického potoka. Ta nejprve vede kolem nějakého tábořiště asi trampů.
I když na mapě vede až do Kounic, tak ve skutečnosti za nějakým areálem zkrátka končí v polích. Co teď? Tak jsem to zkrátka vzal přes pole. A abych neponičil plodiny, vzal jsem si to po kolejích od traktorů, která vede pod dráty s elektrickým vedením. Dokonce i helikoptéra tu nade mnou přeletěla. Trochu jsem se vylekal, neboť kousek nade mnou zastavila. Ale když pilot viděl, že tu nic nepoškozuji a že jsem se jen zabloudil, letěl zas dál. Škoda akorát, že jsem si ji nevyfotografoval. A tak sem alespoň přidávám fotografii hezkých bodláků, kterou jsem tu na poli pořídil.
Z pole jsem se dostal do menšího lesíka s kapličkou. A tak jsem se tu alespoň symbolicky pomodlil, abych dobře dorazil.
Konečně jsem dorazil do Kounice. Nejprve jsem prošel kolem kostela sv. Jakuba Většího.
A za ním se nalézá kounický zámek. V roce 1554 zde nejprve vznikla tvrz, která v první polovině 17. století byla Janem Rudolfem Trčkou z Lípy přestavěna na zámek. V roce 1987 však zámek vyhořel a dnes je bohužel v dezolátním stavu. Škoda.
Na jeho dvoře se například pase stádo oveček.
A naproti kounického zámku barokní Panská sladovna.
Vydal jsem se z kounické návsi dál podél silnice. Tento kounický domeček mi svojí výzdobou připomněl, že jsou velikonoce.
A ač na to svým tvarem nevypadá, toto je památný strom - topol černý.
Cesta pak vedla kolem rybníčku s nádhernými smutečnými vrbami.
A poté jsem došel k rybníku u Týnice. Zde býval i mlýn. Pověst vypráví, že se v rybníku kdysi usadil vodník a ten děsil zákazníky mlýna. Mlynář se ho chtěl zbavit, avšak vodník byl svými kouzly mocnější. Mlynáře i jeho rodinu nakonec vyhnal a mlýn poté zchátral.
A nad rybníkem se nalézá Týnice. I v ní se nalézala tvrz, kterou ve 14. století vlastnil řád maltézských rytířů. Za třicetileté války byla Týnice vypálena. A tvrz byla v roce 1723 přestavěna na barokní špejchar.
Odtud jsem se dostal do Vykáně, o níž pochází první zmínka z roku 993. Tehdy byl jejím majitelem sv. Vojtěch.
Z Vykáně jsem pokračoval po okresní silnici do Vyšehořovic. Je jen málo obcí, které se můžou pochlubit rovnou třemi zříceninami kousek od sebe. A Vyšehořovice v okrese Praha-východ takovou obcí jsou.
Největší zdejší zříceninou je zřícenina tvrze, která vznikla ve 14. století. V roce 1450 patřila Olifernu Mužíkovi. Na konci 16. století byla upravena pro hospodářské účely. A v 19. století zpustla. Měla podobu čtyřhranné obytné věže.
V 15. století přibyl trojprostorový palác. Dnes se nalézá v areálu hospodářského dvora. Naproti tvrze přes silnici se nalézá barokní kostel svatého Martina a vedle něj další dvě zříceniny.
Jednak goticko-renesanční hranolová atiková zvonice z roku 1492 (tedy ze stejného roku, kdy Kolumbus objevil Ameriku). Ta je svého druhu v Čechách jedinečná. Nachází se v areálu obecního úřadu. A jeden z jeho zaměstnanců mě tam na tři minuty pustil a já jsem si ji mohl vyfotografovat.
A z druhé strany kostela je zřícenina původního románského kostela svatého Martina z 13. století. Z toho se dnes zachovala jen část presbytáře. Já jsem si to tady všechno vyfotil a z fotografií vytvořil speciální fotoblog Zřícenina tvrze Vyšehořovice.
Z Vyšehořovic jsem se vydal po okresní silnici směrem na Horoušany. A tady po levé straně se nalézá další zajímavost. Přírodní památka U skal, kde se vyskytují zkameněliny druhohorních křídových rostlin.
Kdysi to tady sloužilo i jako lom.
Došel jsem do Horoušan, o nichž je první písemná zmínka datována k roku 1238 (vláda Václava I.)
A po cyklostezce jsem se dostal i do Horoušánek. Nalézá se zde kaple se zvoničkou z roku 1904.
Když jsem došel na konec Horoušánek, překvapilo mne, že už tu začínají Úvaly. A tak jsem se vydal k hlavní silnici a pak na nádraží do Úval, odkud jsem odjel zpět domů. A tak jsem rád, že jsem svoji první letošní pěší túru, která měla opět cca 20 km ve zdraví absolvoval.
Použité zdroje: wikipedie, místní informační tabule, www.mapy.cz
