A opět se jak malý kluk těším na další pěší túru. Tentokrát se za dobrodružstvím do přírody vydám do okolí Jílového u Prahy. Tady je toho totiž spoustu a člověk tu pokaždé nalezne něco nového zajímavého.
A tak jsem šel ráno na vlak a jel s ním do Vršovic. Tady jsem chtěl přesednout na Posázavský pacifik, když v tom mne praštil do očí kouř. Právě odtud odjížděl vlak s parní lokomotivou směr Říp. A tak jsem se jí šel vyfotografovat. Snad ten obrázek dopadne o něco lépe, než když jsem se stejnou lokomotivu snažil vyfotografovat před měsícem v Roztokách u Křivoklátu (viz Pěší túra po Křivoklátsku). Myslím si však, že jsem tentokrát reparát z fotografování lokomotiv zvládl, což si myslím potěší hlavně mého tátu.
A tak jsem potom počkal na tradiční modrý patrák, který mne asi po hodině jízdy dovezl do Luk pod Medníkem, do míst tolik oblíbeného trampy a dobrodruhy. V poslední době jsem tu byl hned několikrát. Připomínám si například tyto své pěší túry: Například Zlatým kaňonem kolem Zlaté řeky, kdy jsem šel z Kamenného přívozu kolem Sázavy přes Pikovice až do Jílového. Luka Pod Medníkem, jsem tehdy viděl z vyhlídek na druhém břehu řeky. A jsou to jedny z nejhezčích vyhlídek na Sázavu vůbec. Nebo, když jsem šel Z Bojovského údolí přes Remagen do Zlatého kaňonu. To jsem si to vzal přes Davli, libřické trampské osady, až jsem došel do Luk pod Medníkem. Nebo moje loňská „Pěší túra z Týnce do Zlatého kaňonu“, kdy jsem procházel trampskými osadami přímo pod Lukami. A naposled jsem tu byl těsně před týdnem, kdy jsme tady s dětmi z našeho turistického oddílu ukončovali dubnovou výpravu do zlatého Kaňonu.
Já jsem se odtud vydal po modré turistické značce. Prošel jsem celými Luky pod Medníkem až nahoru. Odtud je opět vidět, jak ona hora Medník, má zvláštní špičatý, možná až magický pyramidový tvar.
Konečně jsem odbočil ze silnice a přes louky a chatové osady jsem přišel do Dolního Studeného. Kdybych tu odbočil dolu doprava, po žluté značce, došel byl ke štolám Sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského. Jenomže tam jsem byl před rokem (viz Pěší túra z Týnce do Zlatého kaňonu) a také před týdnem s dětmi. Tentokrát budu pokračovat po modré do Horního Studeného.
Zatímco v okolí Jílového u Prahy se zlato těžilo hlavně ve středověku, Horní Studené je zajímavé tím, že je to jedna zmála ze zdejších lokalit, kde se zlato těžilo i 20. století, konkrétně v 50. a 60. letech. Dnes, ve 21. století je to tu také zajímavé, a to proto, že na vrcholu Pepř tu vznikl v roce 2006 stožár mobilních operátorů a s ním i ocelová rozhledna.
A tak jsem ji samozřejmě nemohl vynechat. A pozor! Vstup je zdarma!
Když vystoupáte po 91 schodech na plošinu ve výšce 18 metrů, uvidíte zde hlavně Jílové u Prahy a okolní kopce.
A pro dobrodružné povahy nebo naopak pro slabé mám následující upozornění. Podlaha plošiny je z ocelového roštu. Takže těch celých osmnáct metrů uvidíte pěkně pod sebou. To mi připomnělo tři jiné rozhledny, které jsem navštívil v loňském roce. Jednak rozhlednu „Na Stráži“ u Sloupu (viz Ze Sloupu na hrad Svojkov a hrad Pihel), dále Vysokou u Kutné Hory (Z Kutné Hory na Vysokou) a pak Lhotku u Berouna (Pěší túra z Loděnice do Berouna). Na všech těchto třech rozhlednách se chodí po roštové podlaze.
Když jsem si rozhled pořádně vychutnal, pokračoval jsem dolů z Pepře do Jílového u Prahy, kde jsem si došel na oběd.
První písemná zmínka o Jílovém pochází z roku 1045, od kdy je známé především jako „královské zlatohorní“. Mezi nejzajímavější památky patří kostel sv. Vojtěcha. Ten byl postaven ve 13. století na místě předchozího dřevěného kostela. V 17. a 18. století byl několikrát opravován a barokizován. A díky svému interiéru posloužil v roce 1983 i jako kulisa pro natáčení několika scén Formanova filmu Amadeus.
A za vidění patří i zdejší radnice.
Kromě toho, je zde umístěn ještě granodioritový menhir, který byl objeven v rybníku v nedalekém Skalsku. To mne jako záhadologa velice překvapilo, protože jsem o něm vůbec nevěděl. Dodatečně jsem si všiml, že Skalsko leží přesně na východ od jiné nedaleké megalitické památky, a to Boží skály u Jílového, kde jsem před časem také už několikrát byl (viz Zlatým kaňonem kolem Zlaté řeky). Je v tom snad nějaká pradávná souvislost?
A hned nad rybníkem se nachází zdejší sjezdovka, která je využívaná samozřejmě hlavně v zimě. Jenže letošní zima byla dlouhá, a tak i na konci dubna tu a tam byly vidět poslední zbytky sněhu. Doufám jen, že je to byl skutečně poslední sníh, se kterým jsem se o letošním jaru ve středních Čechách setkal.
A tak jsem se kolem Chotouňského potoka a kolem chat vydal dál. Tentokrát po červené značce až dolů do Borku.
A tady jsem odbočil k další zajímavosti. Tedy lépe řečeno ke třetí zdejší, pro veřejnost zpřístupněné štole. Ke štole v Halířích. Dostanete se tam po červené turistické značce. A pro automobily tam vede silnice s ukazateli.
Její návštěvu doporučuji. Je to sice trošku něco jiného, než sv. Josef a sv. Antonín Paduánský. Toto je průzkumná štola, která byla vyražena v letech 1949-50. Jelikož má však délku necelých 300 metrů, plus ještě boční chodby, tak její návštěva je skutečný zážitek, protože jí jdete pěkný kus pod zemí. A navíc s průvodkyní, takže se dozvíte leccos zajímavého.
Po celé délce štoly je vidět i zdejší křemenná žíla. Je to jen několik centimetrů tlustá vrstva z bílého kamene, která prochází zdejším kopcem. Takovýchto křemenných žil je tu jen několik. Ale pro zdejší havíře a zlatokopy byly velice důležité, neboť jen v nich se tu vyskytuje zlato.
Díky této průzkumné štole byly objeveny i další pozůstatky těžby zlata jak ze středověku, tak možná i ze starověku, kdy zde už mohli kopat například Keltové. Z těchto dob pochází i propady, které je možné spatřit přímo v lese nad vchodem do štoly v Halířích.
A úplně nahoře se nalézá něco, co na mne působí jako navršený kamenný val. A na něm něco, co mi připadá jako kamenné terasy, které tu někdo někdy z nějakého účelu vytvořil.
A přímo pod vrcholem Kněží hory, hned vedle vyasfaltované cesty se nalézá takovýto dolmen! Tedy plochý balvan položený na třech menších kamenech. U něj se nalézají dva stejně vytesané kameny, které jakoby symbolizovaly židle.
Zkrátka a dobře Kněží hora u Jílového působí magicky i na dnešní lidi. Což je vidět z toho, že mnozí z nich se tu pustí do stavby malých kamenných mohylek. Celá Kněží hora mne tak fascinovala, že jsem vytvořil speciální fotoblog, kde jednotlivá místa podrobněji popisuji. (viz Magická Kněží hora u Jílového). Na vrcholu jsem narazil na odpočinkové místo, kde jsem objevil i vrcholovou knihu. A tak jsem se tam i já podepsal. Tak, až tu budete, určitě tam můj podpis naleznete.
Z Kněží hory jsem pokračoval po červené a dále po žluté značce k loveckému zámečku Horní Požáry, který nechal založit arcivévoda Ferdinand d´Este.
Vtom jsem si všiml, že už jen za necelou hodinu mi z Prosečnice jede vlak. A tam to mám ještě asi čtyři kilometry! Tak to byl docela malér. Ještě jsem si chtěl prohlédnout nedalekou Vlčí rokli. Tak to hold musím vzít trochu fofrem. Vlčí rokle je totiž jedinečná přírodní památka s kamenným mořem ze žulových balvanů.
Tyto kameny na několika místech zakrývají zdejší potok Vlčín, jenž se zde tak vlastně stává ponorným potokem.
V jednom místě se zde objevuje i zřícenina nějakého stavení.
A úplně dole, při vstupu do rokle, zjistíme, že toto místo má svého kamenného strážce. Tomuto skalnímu útvaru se totiž říká „Strážce lesa“. Ale i přes můj spěch na vlak jsem tu stihl nafotit další z podrobných fotoblogů, a to „Divočina ve Vlčí rokli“, kde mám těch fotek daleko víc, než kolik jich je v tomto článku.
A tak se konečně dostávám dolů do Prosečnice, kde u chat podejdu železniční trať.
Na nádraží, které se nalézá u zdejší léčebny, přicházím naštěstí včas. Pět minut před odjezdem vlaku. A tak opět nastoupím do pověstného modrého patráku a vracím se s ním do Prahy do Vršovic.
A hle, co vidím. Ten parní vlak, který jsem tu viděl ráno, se právě vrátil. Takže mu to k Řípu a zpět trvalo stejně dlouho jako můj dnešní pěší výlet. Dorazil jsem dobře. A už se nemůžu dočkat, kam vyrazím příště.
Související reportáže z dalších výletů:
dovolená 2012 Sloupsko
Po stopách trampské historie
