Pro první letošní pěší výlet jsem se rozhodl, že ho podniknu po romantických skalních místech našeho hlavního města Prahy. Šel jsem z Prokopáku přes Vidouli a zakončil jsem ho v parku Cibulka.
Letošní dlouhá zima způsobila, že svůj první letošní pěší výlet jsem podnikl až v druhé půlce března. Nejprve jsem se pražskou MHD dostal na Barrandov, kde jsem z tramvaje vystoupil na stanici Geologická.
Vydal jsem se po žluté turistické značce do Prokopského údolí. Ale jinak, než v roce 2012 při "Předjarní cestě Prokopským údolím" nebo v roce 2009 Na kole Prokopským údolím po stopách Jaroslava Foglara. Tyto cesty vedly hlavní turistickou stezkou údolím. Ale já jsem se tentokrát vydal jím napříč a po okolních svazích. Jsou tady například nádherné dubové háje.
Cesta mě nejprve dovedla k domkům uprostřed lesů s dřevěnou sochou na zahradě.
Jsou odtud například nádherné výhledy na protější svahy.
A pak jsem se dostal k Opičím stromům, tedy k místu, kde měl oddíl Jaroslava Foglara jedno ze svých tábořišť v Prokopském údolí.
To dosvědčuje i zančka č. 8. tzv. "Skautské stezky Jaroslava Foglara Prokopským údolím", která zde a v jeho okolí označuje třináct míst nějak souvisejících s Jaroslavem Foglarem. Hlavní informační tabule o hře se nalézá na hospůdce Hurdálkovy jedové chýše v Hlubočepech. Místa jsou určena GPS souřadnicemi. Viz: https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=656464 a http://www.bohousek.cz/clanek-2016050017-13-zastaveni-na-skautske-stezce-jaroslava-foglara-v-prokopskem-udoli.html.
Je zde i malá jeskyně. Slyšel jsem, že za války se v ní ukrývala i nějaká rodina.
A také výhled na Klukovické koupaliště.
Vydal jsem se dolů po "foglarovských schodech". To je můj soukromý název, neboť schodiště spojuje dvě foglarovská místa v Prokopském údolí. Jednak Opičí stromy.
A jednak skálu "U Kinoherce". To proto, že se k tomuto místu vztahuje událost z Foglarova mládí . Jestřáb zde, totiž jako třináctiletý člen svého skautského oddílu, se stal v roce 1920, na jedné z četných výprav, svědkem natáčení jednoho z tehdejších němých westernů, dnes již bohužel ztraceného filmu „Titimekův náhrdelník“. Když v tom se jeden z herců převlečený za kovboje zřítil ze skály a zranil se. Jestřáb se společně se svým oddílem postarali o to, aby se kinoherec dostal včas do nemocnice, kde ho zachránili. (Zdroj: https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=248874).
Já jsem si to tady vydal po žluté turistické značce na protější svah Prokopského údolí kolem studánek "Stydlá voda".
Tam jsem se nejprve prošel po svazích, ale pro silně rozbahněnou cestu jsem se opět vrátil zpět na značku.
Došel jsem až k Butovickému hradišti.
Butovické hradiště pochází z mladší doby kamenné, asi 4000 let před naším letopočtem. (https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=656464)
Magičnost pravěkého hradiště zřejmě inspiruje lidi ke stavbě kamenných mužíků.
Také je tu nádherný výhled na Klukovické koupaliště a i tu jeskyni, kde jsem byl před chvílí. (Hledej v pravém horním rohu)
A snad už poslední zbytky sněhu z letošní zimy.
Vyhlídka na Hemrovy skály, nejsevernější výběžek Prokopského údolí. Pomalu jsem opuštěl Prokopské údolí, místo, kam chodím poměrně často. Ale tou cestou, kde jsem šel teď, jsem ještě nešel. A z fotografií, které jsem na výletech v Prokopáku pořídil, jsem udělal speciální fotoblog "Obrázky z Prokopského údolí" .
Došel jsem až do Butovic. Nejprve k románskému kostelu sv. Vavřince z 11. století, z doby vlády Vratislava II. A zdobí ho i dřevěná zvonice. V Butovicích jsem si došel na oběd a pokračoval dál.
Dorazil jsem až k Vidouli. Tady až do poloviny 20. století byly příbytky pražské chudiny.
Vidoule (371 metrů nad mořem) je stolová hora v Praze složená z pískovců slínů a opuk. Zdroj: https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655906
Jé, tady si někdo hezky vyhrál a vytvořil velrybu. Já jsem si tu přitom ale také vzpomněl na své dětství, a to konkrétně na jednu písničku Jiřího Korna z roku 1988, jenž v ní zpívá o tom, že v tramtárii, kus za Vidoulí, by se měl nalézat les šmoulů (https://www.youtube.com/watch?v=WLKfyeOlMxE). Takže, kdo věří na šmouly, možná by v okolí Vidoule měl zkusit hledat. Mimochodem tato písnička patřila z té desky mezi mé nejoblíbenější.
Přešel jsem železniční trať a za ní se nalézá další svět. Romantický park Cibulka v Košířích s několika stavbičkami.
Třeba se tu nalézá tato poustevna
Nebo jezírko
Vyšel jsem si také rozhlednu ve tvaru zříceniny, která se nalézá nad sochou Chronose.
Čínský pavilonek byl postaven roku 1822. V současné době je v dost špatném stavu. Doufám, že se ho někdy podaří opravit. Byla by velká škoda, kdyby park měl o takovouto milou stavbičku přijít, stejně jako už v minulosti přišel o několik dalších (Aelova harfa, dřevěné mechanické loutky, rys ostrovid, sousoší věštece Láokóonta, kamenný pes Kerberos, sochy čtyř Číňanů a další). https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655906
Kousek od Čínského pavilonku je usedlost Cibulka, která byla do podoby empírového zámečku vystavěna v první třetině 19. století, kdy hrabě Leopold Leonhard Raymund Thun-Hohenstein takto nechal přestavět dřívější usedlost ze 14. století. Dnes je bohužel i ona v havarijním stavu.
V parku se nalézá mnhem víc, než jen těchto pár objektů, které jsem popsal jako příklad. Nafotil jsem je a z fotografií udělal speciální fotoblog "Obrázky z Vidoule a romanitického parku Cibulka". A na závěr v parku se se mnou rozloučil i svatý Jan Nepomucký z roku 1822, jehož autorem je Josef Malínský. Pak už jsem si to namířil do Plzeňské ulice na tramvaj. A s MHD zpět domů.
Krásně jsem se prošel, a tak tento výlet doporučiji nejen teď na jaro, ale i na kteroukoliv roční dobu.
Zdroje: wikipedia, místní informační tabule, odkazy použité v článku
