O letošní Bílé sobotě jsem vyrazil na další pěší výlet do přírody. Tentokrát jsem se vydal z Milovic, přes labyrintárium v Loučni do Čachovic.
Do Milovic jezdí z Prahy přímé vlakové spojení z Masarykova nádraží. Protože, když jsem na nádraží dorazil, měl jsem do odjezdu vlaku ještě asi přes půl hodiny čas, pustil jsem se do fotografování.
Pokud do Prahy cestujete přes Masarykovo nádraží, zastavili jste se někdy a prohlédli jste si blíže celou budovu? Víte, že je velice zajímavá i z architektonického hlediska? Masarykovo nádraží bylo zprovozněno v roce 1845. Architektem budovy byl Antonín Jüngling. Svým slohem je budova na rozhraní klasicistní, avšak i s prvky dalších nastupujících slohů 19. století.
V Česku je unikátní i koncové uspořádání koncových kolejí. Kolejiště navrhl v roce 1942 Jan Perner, stavitel železničních tratí. Ze svých fotografií jsem pak udělal fotoblog „Pražské Masarykovo nádraží“. Když však nastal čas, nasedl jsem do vlaku, který mne odvezl do již zmíněných Milovic.
První písemná zmínka o Milovicích je z roku 1396 (doba vlády Václava IV.). Ovšem kostel sv. Kateřiny není gotický, ale pseudogotický z let 1906-7).
My máme Milovice spojené především s bývalým vojenským prostorem, ve kterém po roce 1968 žilo víc než sto tisíc sovětských vojáků. I dnes však, když už vojenský prostor nefunguje, jsem tam od někudy z dálky zaslechl střílení. Ale šlo nejspíš jen o arisoftové či paintballové hrátky. Prostor je dnes též využíván k chovu nejrůznějších býložravců. Například praturů.
Z Milovic jsem se vydal po červené turistické značce a za chvíli jsem spatřil velký nástěnný obraz lyžaře.
Jedná se o budovu s indoorovou sjezdovkou, tedy jakýmsi lyžařským trenažérem, kde je celoroční provoz. Tak pokud si chcete v někde Česku zalyžovat i mimo zimní sezonu, tak tady máte možnost.
Konečně jsem přišel do lesa. I když se občas z oblohy snesly slabé mžící přeháňky.
Lesní cesta mě přivedla do Mordové rokle.
A to dokonce k několika vojenským bunkrům.
Konečně se už udělalo hezky a to mžení přestalo. A tak jsem po lesní Polácké cestě dorazil nejprve do Vanovic.
A ty už vlastně spadají pod obec Všejany. I o nich je první písemná zmínka z doby vlády Václava IV., tedy z roku 1382. Je zde kostel svatého Jana Křtitele se zvonicí.
Já jsem odtud pokračoval opět po červené turistické značce, až jsem dorazil k poměrně rozlehlé lesní chatové osadě Jívák.
Ta se nalézá u stejnojmenného rybníka, kolem kterého už v polovině 19. století vedla řepná malodráha, kterou postavili Thurn-Taxisové.
Ale to už jsem se blížil k mému hlavnímu cíli, zámku v Loučni. Byl vybudován na místě bývalé tvrze, o níž první zmínka je z roku 1223 (vláda Přemysla Otakara I.). Pak se na ni střídali majitelé a během třicetileté války byla dost poničena. Na začátku 18. století ji Karel Arnošt z Valdštejna přestavěl na barokní zámek. Součástí zámku je i barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dnes je majitelem zámku společnost Loučeň, a. s. Ta provedla celkovou rekonstrukci zámku a přilehlý park proměnila v labyrintárium.
Právě se zde konaly velikonoční slavnosti. Takže to tady bylo plné rodin s dětmi. Dokonce jsem tu potkal i rodinu svého bývalého spolužáka ze školy. A také jsem měl to štěstí, že jsem sem dorazil kolem 13. hodiny, kdy se zrovna vynášela Morana. Pak jsem si došel na oběd do restaurace a odpoledne jsem si prošel labyrintárium.
Projít se zde můžete buxusovým bludištěm, travním bludištěm, pískovcovým bludištěm.
Provazovým bludištěm, palisádovým bludištěm nebo dlážděným.
Hezké je také kamenné.
A největší dobrodružství se dá nejspíš zažít v bludišti tisovém, protože ani dospělí tam nevidí přes špičky stromů. Vše jsem si opět vyfotil a z fotografií vytvořil fotoblog Labyrintárium Loučeň.
Když jsem si prošel labyrintárium, začal jsem řešit návrat domů. U pokladny měli vyvěšeno několik autobusů, které by tu měly zastavovat. Jenomže tu zrovna nezastavovalo nic. Nejbližší autobus prý jel až zítra v neděli. A tak jsem se vydal pěšky na železniční zastávku do Čachovic.
Šel jsem lesem podél silnice. Narazil jsem i na pomník jistého třináctiletého chlapce, kterého zde zabili němečtí vojáci na konci 2. světové války. A také na hezkou roubenou hájovnu.
Pak jsem dorazil do Vlkavy, obce, která je připomínána už v roce 1046 (vláda knížete Břetislava I.). V roce 1415 zde stála středověká tvrz, která byla v později přestavena na zámek s pivovarem.
Z Vlkavy jsem se vydal podél Vlkavského rybníka.
A narazil jsem tam i na tento památný starý dub.
Dorazil jsem do Čachovic, další staré české vesnice, o níž je první zmínka z roku 1088 (vláda Vratislava II.). Vyfotil jsem si kapličku a namířil si to na nádraží. A odtud přes Nymburk zpět domů.
Myslím si, že to byl další z mých hezkých pěších výletů. Opět jsem ušel cca 20 kilometrů. A tak mám zas na co vzpomínat.
Použité zdroje: wikipedie, místní informační tabule, www.mapy.cz
