A tak jsem se vydal opět na další pěší výlet. Vydal jsem si tentokrát k jedné z nejhezčích českých řek, k Sázavu, kterou naši trampové překřtili na Zlatou řeku.
A tak jsem v Praze sedl na vlak. Jel jsem nejprve do Čerčan, kde jsem přestoupil na posázavský motoráček, se kterým jsem jel až do Kácova. Rád bych jen připomněl, že před dvěma roky jsem tady už jednou na svém výletu byl. Tehdy jsem zde ukončoval svůj „Pěší výlet do Posázaví“. A tak jsem teď jen navazoval na to, kde jsem tenkrát skončil.
Vystoupil jsem z vlaku na zastávce Kácov a sešel jsem dolu ke kempu u řeky. Protože právě začínaly prázdniny, a tak se to tu pomalu začalo plnit stany. Na druhé straně je vidět kácovský zámek postavený v letech 1726-33 kněžnou Annou Marií Toskánskou.
Tady jsem se napojil na červenou turistickou značku a vydal se po ní do kopců a lesů.
Prošel jsem vísku Zliv, kde jsem si u jednoho ze zdejšího domu vyfotografoval tento kuriózně pojatý plot.
Pomalu jsem scházel do Chabeřic, odkud je nádherný výhled na velkou část Posázaví. Okolní kopečky, vesničky, pole a letní obloha, z toho má vždy člověk takový povznášející pocit.
A také rozsáhlá pole s makovicemi. Mák sice jíst nemusím, protože mi nikdy moc nechutnal. Ale jeho květiny přeci jen dokážou úžasným způsobem dokreslit zdejší atmosféru.
Prošel jsem Chabeřice, kde se mimo jiné nalézá i tato kaplička se dvěma lípami.
A přitom se blížil k mému dalšímu dnešnímu cíli, a to ke Zruči nad Sázavou. Nad sázavským meandrem je skutečně nádherný výhled na celé město.
Zruč nad Sázavou jsem prošel a došel až k zámku.
První připomínka Zruče nad Sázavou se váže k roku 1335 (vláda Jana Lucemburského), kdy patřila Heřmanovi ze Zruče. V roce 1355 pak patřila Petrovi z Orlíka a roku 1364 přešla do vlastnictví Kolovratů. Na přelomu 14. a 15. století tu byl vystavěn gotický hrad, jehož majitelem byl Milota z Chřenovic. Byl příbuzný s rodem Kolovratů a jeho potomci užívali jméno Zručtí z Chřenovic. V 2. polovině 16. století patřil hrad Kalenicům, kteří nechali tento hrad přestavět na renesanční zámek. Když bylo panství v roce 1623 Albrechtovi Kalenicovi zkonfiskováno za účast na stavovském povstání, rychle se poté střídali i jeho majitelé. V roce 1781 zámek vyhořel a byla zde provedena jen nejnutnější oprava, aby nezpustl. Teprve až v 70. letech 19. století jeho majitel Jan Skrejšovský provedl opravu zámku. Další přestavby, tentokrát v novogotickém slohu, se zámek dočkal za dalších vlastníků, Schebků v letech 1891-92. Provedl ji Adolf Schebek z této rodiny bohatých podnikatelů železničních staveb. Zámek byl upraven pseudogoticky. Zbořena byla část bašt a hradeb a místo nich byla na východní straně postavena nová pseudogotická brána. Další hradby a bašty byly pseudogoticky upraveny. Též byly upraveny altány a terasy. Schebkům patřil zámek až do roku 1948, od kdy přešel do správy Městského národního výboru. Ovšem v 90. let byl Schebkům opět vrácen. V současné době jsou zde kanceláře radnice a též muzeum. Nádherný je i park.
Já jsem si celý park i okolí zámku prošel, vyfotografoval a z výsledných fotografií udělal fotoblog s názvem Zámek ve Zruči nad Sázavou. Pak si došel do Zruče na oběd a po něm pokračoval dál po červené turistické značce.
Opět jsem šel tu příjemnou posázavskou krajinu lemovanou řekou a posázavským Pacifikem.
Přišel jsem až do vesničky Březina, u které se nalézá i železniční stanice Laziště.
A pak i železniční ocelový most, kde jsem měl zrovna to štěstí, že zrovna přejížděl motorák.
Turistická značka však na rozdíl od železnice pokračuje podél celého sázavského menadru a dovedla mne do Vlastějovic.
Nejprve k Vlastějovické studánce. Voda je z ní zřejmě dobrá. Poznal jsem to proto, že během těch pěti minut, co jsem tady pobyl, se tu vystřídaly tři auta, jejichž řidiči si tu tuto vodu čepovali do kanistrů.
První zmínka o samotné obci Vlastějovice je z roku 1305 (doba vlády Václava II. a Václava III.). Já jsem jí prošel po turistické značce, která mne nakonec dovedla opět k řece.
Řeka, cesta, koleje a skály. To vše jsem potkal na tomto úseku z Vlastějovic do Budčic. A právě projíždějící motorák, opět dokresluje tu správnou posázavskou atmosféru.
V Budčicích se asi každý všimne železnice, která je tu zapuštěna v hluboké skalnaté rokli.
A nakonec mne cesta dovedla opět k řece, a to k chatové osadě Bába.
A pak k dolní lávce přes Sázavu u Chřenovic.
A tady opět začínají zdejší rekreační střediska. Také tady jsem potkával právě přijíždějící prázdninové rekreanty. Snad právě proto je tu i vlaková zastávka Chřenovice. I když samotná obec tohoto názvu se nalézá asi dva kilometry odtud do kopce. Když jsem po té cestě stoupal, honily se kolem mraky, ale naštěstí z nich nepršelo.
Chřenovice byly založeny Sázavským klášterem v 11. století. Dominantou obce je románský kostel sv. Václava ze 13. století.
Ovšem já jsem pokračoval dál až k chřenovickému hradu. Je to pět asi dva kilometry po červené turistické značce. Pokud se mi tam podaří dostat, budu zde už po třetí. Poprvé jsem zde byl ještě jako dítě, když mi bylo asi osm let. Po druhé před čtyřmi lety, když jsem se sem vydal ze Stvořidel (viz Krajem kolem Foglarovy Sluneční zátoky). A teď po třetí. I když se mi na louce turistická značka ztratila, nakonec jsem se tam po polních cestách přeci jen dostal.
Samotný hrad pochází ze 13. století. Založil ho roku 1280 Léva z Janovic, jako strážní hrad nad soutokem Sázavou a Jestřebnicí. I zde se později vystřídalo několik majitelů, jako například rytíři z Chřenovic, kutnohorský měšťan Kunrád Náz nebo páni z Říčan. Ovšem roku 1545 už byl zmiňován jako pustý. Dosud se zachovala pouze devatenáctimetrová válcová věž a několik zbytků hradeb a příkopu.
Hrad jsem si tentokrát důkladně nafotografoval a ze snímků udělal fotoblog „Zřícenina hradu Chřenovice“.
Teď už mi zbývalo jen sestoupit kolem trampské osady Klondajk. Cítil jsem už tu i vůni ohňů, nad nimiž bylo připravováno něco dobrého.
A tam už se nalézá železniční trať Chřenovice-Podhradí.
Protože jsem do příjezdu vlaku měl ještě asi tři čtvrtě hodiny čas, prošel jsem se i po okolí. Například jsem přešel lanovou lávku přes Sázavu. Přejít přes takovouto lanovou lávku je vždy velice zajímavý zážitek, podobající se například zážitku z lanového parku. Jenomže tato lávka je už staršího data a houpat se na ní je zakázáno.
A teď už jenom počkat na vlak a jet s ním zpět do Prahy. Ušel jsem dnes dalších 25 kilometrů a přitom jsem si uvědomil jedno. To, že jsem zvládl dnešní trasu, tím jsem prakticky v posledních pěti letech dokázal po etapách ujít podél Vltavy a Sázavy z Prahy až téměř do Světlé nad Sázavou. Viz články z mé rubriky „výlety a tramping“. Schválně čtenáři, komu z vás se to už také povedlo?
Zdroje:
Reportáže z dalších výletů
