Byl poslední prázdninový víkend a přálo počasí. Tak jsem se rozhodl pro další pěší výlet, tentokrát do okolí Liběchova, kde se ve skálách nalézají jedinečná umělecká díla od sochaře Václava Levého.
A tak jsem si nalezl na internetu autobusové spojení do Liběchova. V 8 hodin by tam měl jet autobus z autobusového nádraží v Holešovicích. Má to být ten ve směru na Štětí. A tak jsem také vyrazil. Vystoupil z metra šel k nástupištím, odkud jsem v loňském roce odjížděl na svojí dovolenou do Sloupu. Od loňského roku tu přibyla taková napůl grafiťácká díla, která zdobí zdejší zastávky. Je tu tímto způsobem například namalováno metro, autobus, lidi a další. Ovšem nikde ale nemůžu najít, ze kterého nástupiště by měl odjíždět můj autobus. A tak jsem se zeptal jednoho řidiče, a ten mne poslal na druhou stranu silnice. Že ten autobus odjíždí odtamtud, co autobusy do ZOO. Aha, ještě, že jsem se zeptal. Jinak bych asi nejel nikam, protože bych vůbec nevěděl, kam mám jít. A tak jsem tam přešel a nastoupil do autobusu.
Cesta autobusem trvá z Prahy přes Mělník do Liběchova asi hodinu. A tak jsem tam krátce po 9:00 hod. vystoupil. Místo, kde se nalézám, bylo opět osídleno v pravěku. Byly zde například nalezeny nádobky vypichované keramiky a kamenné nástroje z mladší doby kamenné, tj. z období cca 5000 -3500 let před naším letopočtem. A také žárový hrob. Počátek samotného Liběchova není doložen v žádných pramenech. Ale předpokládá se přelom 13. a 14. století. První záznam je v zemských deskách z roku 1311 (vláda Jana Lucemburského). Je zde i několik významných staveb. Například kostel sv. Havla z let 1738-41.
Když jsem se tu rozhlédl, vydal jsem se k další zdejší významné památce, k baroknímu zámku. Ten byl postaven kolem roku 1730 na místě středověké tvrze. Barokní přestavbu vedl architekt František Maxmilián Kaňka. Mezi lety 1967-72 byl zámek opraven pro expozici asijských kultur Náprstkova muzea.
Po roce 1990 byl restituován. Avšak ho poškodila povodeň z roku 2002. A od té doby jeho oprava nijak moc nepokročila.
A tak jsem se odtud vydal po modré značce směrem na Želízy. Prošel jsem například kolem barokní kapličky „Boží voda“ ze silným minerálním pramenem.
Mým prvním cílem byla jeskyně Klácelka. Vede k ní modrá turistická značka. Je zde však problém, že když se dojde k hlavní silnici, není zde úplně jasně označeno, kam cesta dál vede. Hledal jsem, kudy mám jít, ale nikde nic. A tak jsem se dostal až k nedalekým chatám, kde mi jedna zdejší obyvatelka poradila, že jsem měl jít podél silnice směrem na Želízy. A asi po sto metrech cesta odbočuje nahoru do stráně. Prý tady tahle bloudí víc lidí. A tak jsem ji poslechl a Klácelku se mi tak skutečně podařilo nalézt. A proto jsem si zde mohl prohlédnout první umělecké dílo sochaře Václava Levého.
Václav Levý se narodil v roce 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn zdejšího obuvníka. Sochařský a řezbářský talent se u něj projevoval už od dětství. V roce 1844 se stává kuchařem na zámku tady v Liběchově. Na podnět zdejšího knihovníka a satirického básníka Matouše Klácela vytváří reliéfní výzdobu zdejší pískovcové jeskyně. To podnítilo majitele zdejšího zámku Antonína Veitha, že ho poslal do Mnichova na studium k uznávanému sochaři Ludwigu Schwanthalerovi.
Když se v roce 1849 vrátil, tak o rok později pokračuje s výzdobou Klácelky a naproti ní vytesává tzv. „Blaník“, což jsou motivy z českých dějin, například Jan Žižka, Prokop Holý, Zdeněk Zásmucký a nebo trpaslíci kovající zbraně blanickým rytířům. V roce 1854 odjíždí do Říma, kde zažije nejplodnější část svého života. Vytvoří zde asi tucet plastik a řadu reliéfů, což zaujalo i tehdejšího Papeže Pia IX. V roce 1967 se kvůli zdravotním problémům vrací zpět domů, kde se například stává učitelem Josefa Myslbeka, s nímž pak vytvoří další díla. Levý zemřel v roce 1870 a pochován je na Vyšehradě (viz Pěší výlet podzimní Prahou). V okolí Liběchova po sobě zanechal i další díla, která také dnes navštívím.
Došel jsem si na oběd do zdejší restaurace, která je ozdobena motivy z českých pověstí. A poté jsem se vydal k dalšímu výtvoru Václava Levého, k dílu, kterému si sám pro sebe říkám český „Mount Rushmore“. To podle památníku v Jižní Dakotě, kde bylo v letech 1927-41 vytesáno do žulové skály obrovské sousoší čtyř amerických prezidentů George Washingtona, Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna a Theodora Rooswelta. Tady Václav Levý nevytesal žádné prezidenty, ale dvě obří „Čertovy hlavy“, na kterých pracoval v letech 1841-46. Svými rozměry, až 9 metrů, jsou v Čechách naprostým unikátem a největším sochařským dílem ve volné přírodě v Česku. A kromě toho v současné době je zdejší stráň odlesněna, takže jsou nádherně vidět i z dálky.
Natáčely se tady i filmy a pohádky, například Kočičí princ. A tak jsem i já vyšel nahoru, vyfotil se tam a sešel druhou stranou zpět dolů do Želíz. A pak pokračoval dál po modré a zelené značce směrem na Tupadly.
Jak jsem tak šel přírodní rezervací „Mokřady dolní Liběchovky, potkám skupinku lidí, jak říkají, „podívejte se na tu houbu“. A tak se otočím, a skutečně tam ve stromě rostla houba. A tak jsem si ji samozřejmě vyfotil. Ale protože byla na obrácené straně stromu ode mne, tak kdybych neslyšel ty lidi, ani bych se jí třeba vůbec nevšiml.
A tak jsem dorazil do obce Tupadly, kterou zdobí několik nádherných roubenek.
A také zvonička
A nad obcí se tyčí zámek Slavín s romantickou rozhlednou. Tento areál byl postaven v roce 1840, a to opět na místě původní tvrze. Tato tvrz byla zničena za třicetileté války. A tak místo využil majitel liběchovského panství Antonín Veith a postavil zde tento zámek. Původně zde měly být až čtyři věže, ale vzhledem k nedostatku financí tu vyrostla jen jedna, kamenná. Jako rozhledna sloužila od roku 1873 až do roku 1946.
Ale i tak jsem asi řekl, že se k tam nahoru podívám. Vydal jsem se po zelené značce po silnici, kterou lemují vysoká skaliska, ve kterých jsou jeskyně a převisy. Takže cesta vypadá docela tajuplně a romanticky.
Když jsem došel až nahoru, dozvěděl jsem se, že areál je nepřístupný, protože ho vlastní nějaké buddhistické sdružení Samadhi, které ho využívá jako meditační centrum. Ale řekl jsem si, když už jsem vyšlapal až sem, to by bylo, abych se tu věž nepokusil vyfotit alespoň trošku z blízka. A tak jsem obcházel celý areál, prolézal křovinami, které ho obklopují, až se mi konečně jedno vhodné místečko na vyfotografování objevilo. A pak jsem se vrátil zpět dolů do Tupadel a pokračoval po modré značce nahoru do lesa, za dalšími výtvory sochaře Levého.
Asi po dvou kilometrech jsem došel k „Hadovi“, dalšímu skalnímu reliéfu od tohoto sochařského mistra. Vytvořil ho ve 40. letech 19. století. Údajně se jím inspiroval zmijemi, které v okolí žijí. Nalézá se nad ním i sekera, která ho má přeseknout. Bohužel samotného hada už poškodili vandalové.
Pak jsem na chvíli odbočil na žlutou turistickou značku a vydal se k jeskyni Mordloch, která v době třicetileté války sloužila jako úkryt lapků a loupežníků. Dle ohniště a dřevěných pryčen vevnitř soudím, že v současné době slouží především jako úkryt trampům.
Pár metrů od Mordlochu se nalézá skalní pískovcový útvar „Sedm chlebů“, který skutečně vypadá jako sedm bochníků chleba poskládaných na sebe. Vznikly díky erozi pískovce.
Pak jsem se vydal na zpět k Hadovi, avšak jsem cestou navštívil ještě jednu jeskyni. Ta se nazývá „Žabí“ a má tři otvory. A také zřejmě slouží trempíkům. Opět tu totiž bylo ohniště a připravené větve na přiložení.
Když jsem došel zpět k Hadovi, odbočil jsem dál na modrý turistický okruh, až jsem se dostal k Harfenicícm. Levý zde v první polovině 40. let 19. století vytvořil reliéfy čtyř lidských hlav, umělou jeskyni „U Ještěra“ a ženu s harfou.
A tak jsem si to tu prolezl, vyfotografoval a pokračoval dál.
Asi půl kilometrů od Harfenic jsem potkal ještě jedno dílo Václava Levého. Z jednoho kusu skály tu opět v první polovině 40. let 19. století vytesal kapli sv. Máří Magdalény, první ženy, která se rozhodla následovat Krista.
Jak jsem pokračoval dál, došel jsem na pole nad Liběchov, kde je netypický výhled na horu Říp. Promítá se zde na pozadí mělnické elektrárny.
Vrátil jsem se zpět do Liběchova. Vzhledem k tomu, že jsem měl ještě asi tři čtvrtě hodiny čas, než mi jel autobus, rozhodl jsem se že si vyšlápnu na zdejší kopec ke kostelu sv. Ducha. První kaple tu byla postavena již v roce 1654. Roku 1730 byla restaurována a v roce 1823 tu byla Jakubem Veithem zbudována jejich rodinná hrobka.
Kromě toho sem vedou ještě kapličky s křížovou cestou. Ovšem celé místo je dost otlučené a poměrně i zpustošené, a tak by to tu chtělo nějak opravit.
A tak jsem se vrátil zpět dolů do města k autobusu. Jsem rád, že jsem mohl jít na další pěší túru, při které jsem ušel dalších pěkných cca 17 kilometrů. Akorát už je ve vzduchu cítit podzim. Tak uvidím, jak to s těmi dalšími výlety ještě bude. Ale i na podzim se dají dělat hezké výlety. A navíc si myslím, že to jsou takové ty, na které člověk asi nejvíce vzpomíná.
Použité zdroje:
foto: Libor Čermák
Související reportáže z dalších výletů:
