Svůj druhý výlet v Orlických horách jsem podnikl do nejvyšších míst těchto našich pohraničních hor. Navštívil jsem Masarykovu chatu na Šerlichu a Velkou Deštnou, nejvyšší vrchol Orlických hor a jejich okolí.
Ráno jsem se z kempu nejprve vydal jen pár metrů do lesa, a to kolem této vyřezávané sochy "Kapličáka"
Tam se totiž nalézá pramen vody. Prý i léčivý. Bohužel po letošním suchu je vyschlý.
A u ní mariánská kaplička.
Došel jsem až na rozcestí "Zákoutí", naproti soše svatého Jana Nepomuckého, odkud jsem se dal po zelené turistické značce.
Značka nejdříve vede krátce po silnici, kde je i tato kaple Nejsvětější trojice.
Pak jsem konečně odbočil na málo frekventovanou asfaltku, kde se nalézají klasické podhorské chaloupky.
Vodopádky na Bělé.
Další roubenka.
Nejprve jsem dorazil ke sjezdovce u chaty Kačenka.
A od té je to jen kousek k Šerlišskýmu mlýnu.
Šerlišský mlýn byl původně skutčně mlýn. Na začátku 20. století byl ale přebudován na zájezdní hostinec a později na hotel. Také tady kdysi byla pila, kde se připravovalo dřevo na stavbu Masarykovy chaty na Šerlichu. Ale o té za chvíli.
A tak jsem odtud po modré turistické značce začal stoupat na Šerlich.
A konečně jsem u Masarykovy chaty.
Chata byla postavena v letech 1924-25 Klubem Českých turistů podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse. Za druhé světové války zde byla ubytovna pro rodiny fašistických pohlavárů a pro Hitlerjugend. Po válce se nejprve vrátila ke svému původnímu jménu, ale v 50. letech se jmenovala Chata ČSTV Na Šerlichu. A od roku 1990 se opět jmenuje Masarykova chata.
Jen pár metrů za chatou vede státní hranice s Polskem.
No vida, na co se dá také použít i hraniční patník. Na položení fotoaparátu pro selfíčko.
Poláci tu mají lanovku.
Já jsem se pak vydal ještě kousek na sever po česko-polské hranici.
Tady mají Poláci další dvě lanovky. Které se však vzájemně křížejí. Jedna výš, druhá níž.
Přírodní rezervace Bukačka. Je nazývaná botanickou zahradou Orlických hor.
Vrátil jsem se zpět k Masarykově chatě na Šerlichu a nejprve navštívil vyhlídku na hory v Kladském výběžku. Tady jsou například Soví Hory (vzadu) a polská strana Orlických hor (vpředu).
Vartské hory (vzadu)
Černá hora a Králický Sněžník. Poté jsem si došel do Masarykovy chaty na oběd a pokračoval ve směru na Velkou Deštnou.
Vyrazil jsem tam po červené turistické značce od chaty Hájenky. Této hlavní cestě Orlickými horami se říká "Jiráskova cesta".
Jak jsem se blížil k vrcholu, stále více se objevovala i kleč, typický borovicový porost vyšších nadmořských výšek.
Bylo pondělí 13. srpna, a to zhruba 13 hodin a 13 minut, když jsem dorazil ke srubu na Velké Deštné.
Samotný vrchol 1115 metrů nad mořem Velké Deštné je ještě asi o půl kilometrů dál. Potkal jsem tu jednoho pána, který mi sdělil, že tu byl naposledy přesně před čtyřiceti lety. To znamená v době, kdy i já jsem byl novorozeně.
Já jsem se z Velké Deštné vydal opět po Jiráskově cestě, odkud je opět nádherný výhled na hory v Kladsku.
Tady je i zajímavě rostlý strom. Ani nechci psát, co mi připomíná.
Modrá turistická stezka mne přivedla do vísky Luisino Údolí.
A pak jsem se ocitl na té samé cestě, kterou jsem scházel dolu do Deštného včera při "Pěším výletu po Kačenčině stezce kolem Deštného v Orlických horách".
Dorazil jsem na rozcestí k hotelu Orlice, kde jsem si dal malinovku. To protože jsem fakt byl dost dehydratován.
A pak už se těšil, jak si po této pěší túře vykoupu v bazénku v kempu Zátiší. A v tomto počasí to bylo velice příjemné.
Zdroje: wikipedia, místní informační tabule
