Můj třetí pěší výlet, který jsem podnikl na své letošní dovolené v Orlických horách mne přivedl do Rokytnice. Z Deštného tam ale není dobré spojení a musí se z autobusu přestupovat v Rychnově nad Kněžnou.
První zmínky o Rokytnici v Orlických horách se vážou k roku 1318 (doba vlády Jana Lucemburského). Na náměstí se nalézá kostel Všech svatých z druhé poloviny 17. století. A několik dalších historických domů.
A také zámek, který byl na místě předešlé tvrze postaven na přelomu 16. a 17. století. V současné době probíhá jeho postupná obnova.
V Labyrintu tajemna od Martina Stejskala jsem nalezl zajímavou pověst vztahující se k Rokytnici v Orlických horách. V okolí zdejšího bývalého pivovaru se prý každou noc od půlnoci do jedné projíždí na koni bezhlavý jezdec. A před ním se valí dvě ohnivé koule. (zdroj: Stejskal M.: labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Paseka, Praha, 1991). A protože jsem i záhadolog, všiml jsem si, že podobné pověsti se vyskytují i jinde v republice:
2) Například V Praze v Liliové ulici se má zjevovat bezhlavý templář. Ten se zde má údajně zjevovat každý pátek o půlnoci u kostela sv. Vavřince a pak procházet Liliovou ulicí. Sedí na koni, kterému s nozder srší oheň. Úderem jedné hodiny zase mizí.
3) Opět v Praze, a to na Malé Straně na Úvoze. Tam je to přízrak bezhlavého jezdce v bílém šatu, jenž svojí hlavu nese v rukou. I ten se zjevuje od půlnoci do jedné hodiny. (viz též https://liborcermak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=234650).
4) Na hradě Doubravka u Teplic se zas o půlnoci zjevuje bezhlavý jezdec, který do jedné hodiny musí dojet na hrad Kyšperk (https://press.pallasvictoria.com/2017/07/08/pruvodce-tajemnem-po-cechach-bezhlavy-jezdec-na-doubravske-hore/)
Pověstí o bezhlavých zjeveních se po celé republice vyskytuje celá řada. Ale tady jde o speciálně o sérii bezhlavých tvorů, které se zjevují od půlnoci do jedné hodiny. A tak vždy, když naleznu nějaké takovéto souvislosti, vždy se jako záhadolog ptám, zda náhodou na tom není něco víc, než jen pouhá pověst.
Já jsem se odtud pak vydal po zelené turistické trase.
Toto je stará vodárna s vyhlídkou.
Sestoupil jsem do údolí Rokytenky a Hvězdné. A tady mne potěšilo v lese hezké místečko. Velké ohniště, stůl, lavičky
a přístřešek z větví ukazovaly na to, že jsem se ocitl v nějakém kempu nějakých trampů.
A dokonce malé "stonehenge".
Teď jsem stoupal nádehrnými lesy, až jsem se dostal na rozcestí s červenou značkou a Jiráskovou cestou.
Podél hezké asfaltky se tu nalézají řopíky nebo jejich zbytky.
A nejen řopíky. Tady přicházím k pěchotnímu srubu Vysoká. Ten byl vybetonován ve dnech 8.- 10. září 1937 firmou Hlavaček a Müller, a to jako součást linie těžkého opevnění na hřebeni Orlických hor.
Tady jsem zas u pěchotního srubu Nízká, který byl vybetonován stejnou firmou, a to ve dnech 20.- 23. září 1937.
V pořadí třetí pěchotní srub, který jsem na dnešní cestě potkal, je srub Na Okraji. Ten betonovala opět tatáž firma, a to ve dnech 9.- 15. listopadu 1937.
A konečně čtvrtý pěchotní srub Na Holém. Ten měl být v tomto podúseku 2./X. Kunvald nejodolnější. Vybetonován byl 1.-9. prosince 1937. A navíc je to i kulturní památka.
Dorazil jsem ke vsi Hanička, kde se na rozcestí nalézá parkoviště pro návštěvníky stejnojmenné dělostřelecké tvrzi. A tam se teď vydám.
Ještě jsem prošel kolem jednoho klasického řopíku, jenž se nalézá hned u cesty. A pak jsem stoupal do kopce ke svému dnešnímu hlavnímu cíli.
Dorazil jsem k muzeu Dělostřelecké tvrzi Hanička. kterou jsem navštívil.
Se stavbou se započalo 14. září 1936. A dokončena byla v září 1938. Jejím velitelem se stal Mikuláš Jaroslav Novák. Plánované osazení tvrze pak bylo 27 důstojníků, 9 rotmistrů a 390 mužů. Jenže po Mnichovské zradě ze dne 29. září 1938 se tvrz ocitla na území Říše. A tak potom bohužel sloužila i k pokusům nacistických vojsk. To je vidět i na největším v republice zbudovaném dělostřeleckém srubu Na Mýtině, který je součástí Haničky.
Po 2. světové válce se v 50. letech zde přebýval podnik Kovošrot, který zde bez dovolení vytrhával pancéřová zařízení tvrzi. V 70. letech byla tvrz krátce zpřístupněna veřejnosti. V roce 1972, zde režisér Otakar Vávra natáčel film "Dny zrady". A v roce 1975 se ji federální ministerstvo vnitra snažilo přestavět na protiatomový kryt. Od roku 1995 je opět přístupná veřejnosti.
Ubikace vojáků. Postelí zde bylo třikrát méně než mužů. Bylo to zařízeno tak, že osm hodin vojáci spali, osm hodin měli pohotovost u střílen a osm hodin se starali o chod tvrze. Takže na jedné posteli se vystřídali během 24 hodin až tři vojáci.
Já jsem si celé muzeum nafotografoval a z obrázků jsem vytvořil speciální fotoblog "Dělostřelecká tvrz Hanička"
Plánoval jsem ještě další cíle v okolí. Například nedalekou rozhlednu na Annenském vrchu nebo Poutní místo Neratov, kterému jsem se věnoval i nedávno ve svém článku "Za mariánskými zjeveními v Česku VI. - Svatý poledník České republiky". Ovšem na Haničce jsem se zdržel asi tři hodiny. A vzhledem ke složitosti autobusové dopravy zpět do Deštného jsem se rozhodl, že raději půjdu na nedalekou autobusovou zastávku, odtamtud autobusem nejprve do Rokytnice.
A pak do Rychnova nad Kněžnou. A protože jsem měl ještě asi dvacet minut čas, než mi pojede další autobus, tak v Rychnově jsem se podíval alespoň na náměstí. A kdo to neví, tak právě v tomto městě se měly odehrávat příhody Péťi Bajzy a jeho kamarádů v knížce Karla Poláčka "Bylo nás pět".
Zdroje: wikipedia, místní informační tabule, odkazy použité v článku
