Páťa si to na Zláťovi hasil kolem, Vltavy po Pobřežní cestě. Pak kolem ledáren. A nakonec dorazil k lanovému centru. Neodolal, když viděl lanové věže. Kolo si opřel o stojan a šel se trochu prolézt po lanech.
Když se asi po pěti minutách vrátil a nasedl na kolo, Zláťa nebyl zrovna moc přívětivý. „Máš zámek? Že ne? Tady je tolik lidí. Vždyť ti tu mne mohl někdo ukrást!“ Páťa tedy slíbil Zláťovi, že už od něj odcházet nebude.
Nasedl a vyrazil dál. Podjel Branický železniční most. Zláťa mu pověděl, že tenhle most museli kdysi ručně budovat doktoři a inženýři, kteří se tehdy znelíbili tehdejším vládnoucím politikům. Hrozná představa, že se se znelíbíte nějakým magorům a oni vás za to takto poníží. "Doufejme jen, že takoví lidé, co si myslí, že jen a jen oni mají ten správný patent na rozum a ty ostatní s názory jinými by chtěli jen ponižovat, už nikdy vládnout nikomu nebudou.", poznamenal Zláťa. Páťa šlapál dál. Z obou stran je teď lemovalo golfové hřiště, kde občas některé skipinky golfistů zkoušely své štěstí. Když hřiště přejel, ocitl se u restaurace ve stylu kotvící lodě. A pak u modřanského jezu.
Páťa se zastavil a sledoval parník ve zdymadle, jak se tam s ním zvedá hladina, aby mohl plout dal na Vrané nad Vltavou. Pak přijel k bruslařské ploše, které zdobil velký kulatý labyrint. Zpozoroval i skupinku dětí, které se zrovna s nějakým instruktorem učily bruslit. Zřejmě to byli začátečníci, kteří dokonce možná, že stáli na bruslích poprvé v životě. A učili se zde správně držet rovnováhu na nohou v mírném rozkroku, se špičkami nohou od sebe a v mírném předklonu. A to tak, aby měli ruce pořád před sebou. Páťa se rozhodl, že je teď nebude rušit a pojede dál podél Vltavy. Takto dojel až do Komořan. Podjel Radotínský most a ocitl se ve Zbraslavi.
„Páťo“ zeptal se chlapce Zláťa, „chtěl bys ses podívat do zoologické zahrady? Je tady jen kousek.“ Páťa byl pro. „Vyjedeš nahoru z cyklostezky až k nádraží. Tam se vydáš kolem břežanského potoka, a za chvíli tam dorazíš.“ A tak se Páťa vydal, jak mu Zláťa poradil. A skutečně se tu nalézala malá lesní ZOO. Páťa slezl z kola a tentokrát ho nikde nenechal postavené. Svého nového kamaráda si pěkně vedl mezi jednotlivými ohradami a voliérami. Prohlížel si daňky, jeleny, divočáky, sovy a další zvířátka. Když si ZOO prošel, opět nasedl na kolo. A Zláťa mu povídá. „Už jsem ti dnes povídal o dvou kopcích. O Vyšehradě a o Branické skále. A tady nad námi jsou další dva zajímavé kopce, o kterých bych to rád něco povyprávěl. Na nich totiž bylo před více než dvěma tisíciletími velké keltské velkoměsto. Dnes se mu říká Závist. Jsou tam vidět mohutné valy a akropole, kde bylo centrum. Ale tam tě teď nepoženu, protože je to hodně do kopce. Ale teď k tomu tvému poslání, abys ses mohl vrátit zpět. Pojeď zpátky na cyklostezku podél Vltavy. A jeď až na tu plochu s bludištěm. Tam, jak jsi tam pozoroval inlinebruslaře.“
A tak Páťa šlápl do pedálů a vyrazil. Najel na modřanskou cyklostezku, přejel Zbraslav, až se ocitl u té plochy. Ti kluci zde ještě pořád bruslili. Někteří z nich sem však přijeli na kole, které si tu u stezky nechali opřené. Najednou odněkud přišel jeden starší kluk a jedno kolo si klidně vzal. Cože? Skutečný majitel kola, malý asi sedmiletý hoch to zpozoroval. Zavolal na něj, ale tak dobře bruslit ještě neuměl, aby zloděje dohonil. Teď se ozval Zláťa. „Páťo, teď bys měl zasáhnout ty! Nastav správné převody. Nejlépe vzadu i vepředu ty střední a pak zloděje dohoníš. Předjeď ho a zkříž mu cestu. Zkus to!“
A tak Páťa udělal vše, co mu jeho kovový zlatočervený kamarád poradil. Šlápl do pedálů a ze všech sil se pustil za tím klukem. Doháněl ho, protože to malé dětské kolo, nebylo tak rychlé, jako to velké Páťovo. A za chvíli ho skutečně měl. Předjel ho a zkřížil mu cestu. Kluk zařval, ať mu Páťa nepřekáží. Ale jen, co se vzpamatoval, už je doháněl i instruktor na bruslích, který hochy učil. Kluk musel přiznat, že kolo není jeho, a že ho doopravdy ukradl. Velké poděkování sklidil hlavně Páťa. A tak mu instruktor nabídl, jestli by si, za odměnu, nechtěl s nimi zabruslit. Jenomže bohužel nebyl čas. Páťa se musel připravit na cestu domů. Do večeře tam má být. A tak se rozloučil a vyrazil k oněm třinácti minutám nepřetržité jízdy na kole. Povede se mu jeho teleportace hned napoprvé? Nebo ji bude muset znova zopakovat? V každém případě to domů do Ryklic stihl do večeře. Zláťa ho za jeho vydatného třináctiminutového snažení přenesl domů včas. A nejdůležitější bylo to, že po dnešním dobrodružství ho přešel nápad na prodej svého nového kola. Zítra určitě zase vyhledá svého nového kamaráda a vydá se na něm na nějaké další dobrodružství.
(Další dobrodružství zas někdy příště)
Reportáže z mých výletů: které s tímto dílem souvisí:
Inline výlet kolem Vltavy
Krajem, kudy chodívali trampové na osady
Další moje příběhy pro děti a mládež na mém blogu:
