Paní ze skanzenu posadila Páťu do školní lavice. Ale, to nebyly takové ty, jaké známe z dnešních školních tříd. Ale ty staré lavice, ještě pěkně šikmé. A nepsalo se tam do žádných sešitů, ale křídou na břidlicové tabulky.
Vpředu byla katedra. Nad ní vysel Pán Ježíš Kristus na kříži. A vedle něj i obraz císaře Františka Josefa I, císaře Habsbursko-lotrinské dynastie, který nám vládl neuvěřitelných 68 let. Páťa si tu zasedl do lavice a kolem něj procházeli návštěvníci skanzenu. Některé z nich to docela i potěšilo, když tu přímo spatřili živého žáka z 19. století. A dokonce i dobově oblečeného. Jeden hoch se dokonce Páti zeptal: „Tak schválně chlapče, víš, kolik je jedna plus jedna?“
„Přeci dvě“, odpověděl mu Páťa. "Nebo snad chceš říct, abych ti odbověděl jedenáct, jako kocour Mikeš?"
„Dvě. Správně. Tak vám v té staré škole asi fakt nekecaj.“ Reagoval hoch na Páťovu odpověď. Páťu to evidentně pobavilo a hocha Páťova odpověď také. Mezi tím další návštěvníci přicházeli a odcházeli. A Páťa se přitom stával tím, s kým se chtěly děti vyfotit. To aby měly památku na školu z předminulého století. A asi za půl hodiny po tom hochovi s příkladem přišla další rodina. A maminka povídá svému klukovi. „Jé, hele, tady je něco pro tebe. Škola!“
Chlapec se otřásl. A když v lavici spatřil Páťu, a to dokonce dobově oblečeného, navíc se i podivil.
„Co se děje?“ Zeptal se jich Páťa.
„No to máš tak. Náš Mireček propadl ve škole z fyziky. A na konci srpna bude bohužel dělat opravné zkoušky.“
„Hm, zkažené prázdniny. A co ti, prosím tě, na té fyzice tak nejde?“ Zeptal se chlapce Páťa.
„No třeba teď naposled to byla koule ze sluneční soustavy.“
„Ze sluneční soustavy?“ Podivil se Páťa. „Neznám lehčí téma, než sluneční soustavu! Vždyť uprostřed máš Slunce, naší centrální hvězdu. A kolem té se všechno otáčí. Stačí přeci, abys uměl počítat do čtyř. Nejprve jsou čtyři planety s kamenným povrchem. Merkur, Venuše, Země a Mars. Pak je pás asteroidů. Ty nejznámější jsou zase čtyři. Ceres, Pallas, Juno a Vesta. Pak jsou čtyři obří plynné planety. Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A následují čtyři trpasličí planety: Pluto, Haumea, Makemake a Eris. Sem ale možná přibudou ještě další. Možná, že to to někdy bude Sedna, Orcus, Sněhurka a Quaoar. A aby tomu nebylo málo, čtyři velké měsíce má i Jupiter. Jsou to Ganyméd, Kalisto, Io a Europa.“
„Hezky to umíš“ pochválil Páťu Mirečkův tatínek. „To vás to v tom 19. století hezky učí. Kdyby to takhle uměl i ten náš kluk v tom století současném.“
„No, já si to pamatuji podle těch čtyřek." odpověděl Páťa. "Ale o tom, že jsem ti říkal o trpasličích planetách, o tom tady ve skanzenu raději nikomu neříkej. Vždyť v 19. století je přeci ještě nikdo neznal! Pluto objevili až v roce 1930 a ostatní tahle tělesa dokonce až na začátku 21. století.“
„A proč bychom to neměli říkat?“ Odpověděl Mikečkova maminka. „Ať tu pěkně ví, jakého tady mají chytrého školáka.“
Rodinka odešla. A zanedlouho dorazila k Páťovi paní ze skanzenu. Tak jí ho Mirečkova maminka vychválila, že odměna na sebe nedala čekat. Páťa nejen, že si teď už může konečně prohlédnout celý přerovský skanzen, ale i další zdejší zajímavosti.
A tak si teď už mohl projít jednu roubenku za druhou. Zajímavě se tenkrát vlastně žilo. Chaloupky ho opravdu okouzlily. Kdoví, třeba si také někdy nějakou podobnou někde pořídí. Vždyť dnes jsou roubenky a další dřevostavby opět v modě. A nejen ty staré, historické! Jak někde zaslechl, každý den prý v českých lesích vyroste tolik dřeva, že by ho bylo rovnou na jedenáct roubených chalup.
Pak u pokladny vrátil historické oblečení i koženou školní brašnu a zašel ke stojánku, kde z něj osvobodil Zláťu. A společně se pak vydali ještě kolem sousedícího renesančního zámku se sgrafity na fasádě do muzea jízdních kol a motocyklů. Kdo ví, třeba si tam Zláťa najde nějakého kamaráda. Jsou tam vystavena i taková kola, která byla vyrobena už v 19. století.
Když si vše Páťa prohlédl, nasedl na svůj zlatočervený bicykl. A Zláťa ho velice pochválil. Proč? Přeci proto, jak pomohl tomu chlapci s jeho problémy s fyzikou a se sluneční soustavou. Vždyť to bylo právě to poslání, které na dnešním výletě měl Páťa učinit, aby se mohl vrátit zpět. A tak se na Zláťovi vydal po cyklotrase k Labi. Už na cestě si chtěl odšlapat těch třináct minut, potřebných pro přesun v prostoru. Jenže Zláťa ho varoval: „Počkej s tím ještě. Tady jsi jen na vyšlapané cestě. A to se pro teleportaci moc nehodí. Tady se může stát, že budeš muset najednou zastavit. Tak dojeď až do Čelákovic. Je to asi pět kilometrů. A tam začíná ta asfaltka. A ta je pro tu třináctiminutovku mnohem vhodnější.“
Ne, že by Páťa byl z toho nějak šťastný. Ale musí tuhle zpevněnou cestu ještě nějak zvládnout. Teď by se hodilo horské kolo. Ale to Zláťa na neštěstí nebyl. Ten byl jen prosté kolo silniční. Ale i tak se tu na něm jelo celkem jakžtakž. A tak se Páťa dostal se až do Čelákovic, kde začíná ona kýžená vyasfaltovaná cesta. A tam si konečně mohl odšlapat oněch magických třináct minut, díky kterým ho pak jeho kolo mohlo přenést zpět domů na ryklickou cyklostezku.
Tak opět zažil hezký výlet. A kam ho Zláťa asi vezme příště?
(Další dobrodružství Páti a Zláti zas někdy jindy)
Reportáže z mých výletů: které s tímto dílem souvisí:
Na kole podél Labe
Pohádkový Přerov nad Labem
Další moje příběhy pro děti a mládež na mém blogu:
