Tak jsem doslechl, že norským úřadům prý vadí medializace mnohých případů obětí tzv. juvenilní justice. Třeba i případ podivně odebraných dětí Michálkových.
Například na to poukázala v článku Norská sociálka hrozí Češce za medializaci odebráním rodičovských blogerka Soňa Svobodová ohledně podivně odebraných dvou českých chlapců. Osobně se domnívám, že pokud se úřady domnívají, že v něčem postupují správně, nemají mít přeci z medializace žádnou obavu. Naopak, pokud se jedná o správné postupy, tak se přeci jen o nich bude více vědět.
Ale pokud se někdo medializace bojí, svědčí to o tom, že ani on sám si není jist, zda ony praktiky, které používá, jsou tím krokem správným. Jsem toho názoru, že je to právě ona obava z medializace, jež by měla být indikátorem toho, že nějaký postup je správný nebo ne. Jestli má někdo z medializace strach, tak to asi nebude něco, co by asi mělo být v tom či kterém případě tím pravým ořechovým.
A co se týká konkrétně juvenilní justice, je všeobecně známo, že je mnoho případů, které sem spadají, je něco neskutečného. Často jde i o trvalé odebírání dětí rodičům z naprosto banálních důvodů! Něco co do 21. století v žádném případě nepatří. Juvenilní justici by se podle mne mělo nasazovat jen ve zvlášť otřesných případech, jako byl například „kuřimský případ“. Ale pokud někdo vychovává své dítě tak, jak se to dělalo po celá staletí a fungovalo to, nevím, čemu by to mělo vadit.
Jsem toho názoru, že každé dítě by mělo mít právo na výchovu ve své rodině, pokud ji má. A nikoliv u cizích.
Související články:
