Ona totiž ta politováníhodná událost je produktem něčeho, čemu se říká juvenilní justice. Její podivné praktiky se totiž dějí i ve více zemích.
Případ chlapců Michalákových je nezáviděníhodný. Musíme věřit, že vše dobře dopadne a oba chlapci se vrátí do své milující biologické rodiny. Ale i kdyby to nakonec dobře nedopadlo, nějaká pozitiva tu přeci jen jsou. Česká veřejnost se díky tomuto případu seznámila s podivnými praktiky tzv. juvenilní justice, a to hlavně s tou její stinnou stránkou. Protože podobné praktiky se dějí i v jiných zemích, než je Norsko, je teď česká veřejnost o juvenilní justici informována. Například ještě nedávno tomu mnozí ani nechtěli věřit, když jsem na svůj FB profil vložil odkaz na tento dokument: http://www.youtube.com/watch?v=2UXoRhyTCXo&feature=share. Snažili se to mi to v komentářích zpochybnit, že se prý jedná o nesmysl.
A jednak také, jak doufám, je teď k praktikám juvenilní justice naladěna dost negativně, což snad výrazně zkomplikuje či přímo znemožní, aby se někdo v budoucnosti pokusil podobné nechutnosti zavádět i v našich zemích.
Ono totiž nestačí bojovat jen za navrácení oněch dvou chlapců, ale i za všechny ostatní dětské i rodičovské oběti onoho systému. A proti tomu se dá bojovat jedině jako s celkem. Aby ty státy, ve kterých se děje toto prapodivné odebírání dětí z jejich vlastních rodin a posléze jejich strčení do rodin pěstounských (a to třeba i do homosexuálních, viz např. můj článek Adopce cizího dítěte homosexuálním svazkem? Ne!), aby s těmito praktikami skončily.
A tak přeji nejen rodině Michalákových, ale i všem ostatním obětem toho divného systému, aby vše nakonec dobře dopadlo.
Související články:
