Tu noc se Rosťa snažil vyspat nejlépe, jak jen to šlo. Vždyť ho čeká dovršení jeho snahy. Právě dnes na inlajnových závodech rozhodne o osudu svého kamaráda Davida.
Teď je to je už jen a jen na něm. Buď ukáže, že se něco naučil a vyhraje dnešní závody. A nebo nevyhraje, čímž odkáže svého přítele, inlajnového ducha Davida, k dalším letům čekání na vysvobození. Proto si ráno pečlivě přichystal své brusle. Vyčistil je a obměnil kolečka. Ještě jednou se přesvědčil, že všechna správně sedí a že se všechny dobře otáčejí. Bylo tomu tak. Oblékl se, nasadil chrániče s přilbou a mohl vyrazit. Jakmile však vyšel ven na ulici, zjistil podivnou úzkost. Jeho boty najednou byly těžší než kdykoliv jindy. A srdíčko mu také bušilo ostošest. K tomu ještě odevšad na plakátech stálo, že dnes se uskuteční ta „Inlajnyáda“. Ještě půl hodiny a začíná to. Tréma se Rosťovi stále více stupňovala. A když dorazil k parku, měl pocit, že ho z obav bolí snad celé břicho. Jako kdyby v něm měl kámen. Posadil se tam na lavičku. Ale, že by to bylo o něco lepší, to se říct nedá. V tom k němu kdosi přisedl a začal ho povzbuzovat.
„Co ty tady? Snad nemáš před dnešním závodem strach?“
Nebyl to nikdo jiný než David. A tak mu Rosťa odpověděl: „Jak pak bych neměl mít strach, když je to můj úplně první závod v životě. Ještě nikdy jsem v ničem takhle nezávodil. A navíc taková zodpovědnost.“
„Vždyť jsi dobrej, Rostíku, ty to zvládneš. Vím to! Vždyť ses celé jaro připravoval tak, jak nejlíp to šlo. I když občas si neposlouchal, to jó! Ale celkově si byl můj strašně snaživý žák a snažil ses trénovat, jak nejlíp to jen šlo. Musím tě za tu celou dobu, co se známe, pochválit. Takhle nadšeného bruslaře, jako jsi ty, jsem na mou duši, ještě nepotkal. Proto celým svým srdcem věřím, že jim všem ukážeš, co umíš. A to nejen dneska, uvidíš!“
Rosťa se podíval na Davida: „Myslíš?“
„To si piš!“
„Tak tedy do toho“ prohlásil Rosťa“, „ať stihnu včas registraci.“
Oba vstali z lavičky a namířili si to ve směru startu závodů. Ten se nalézal v prostoru za zámkem, kam spolu zrovna moc často nejezdili. Už se to tady začalo plnit dětmi a mladými lidmi. Mnoho jich tu bylo na bruslích. A další jen ze zvědavosti pěšky. A dokonce i Blek s Čárlím a s jejich partou. Ti sice seděli na lavičce. A kromě menšího úšklebku, „Hele, snad ten prcek nechce závodit!“, žádné větší problémy zatím nedělali. Rosťa si jich nevšímal a směřoval si to ke stolečku, kde se zapisovalo do soutěží. A kdo pak to u něj neseděl? Vždyť je to Vejn! Zeptal se ho: „Tak co Rosťo? Ty se jdeš přihlásit do závodů?“
Rosťa odpověděl krátce: „No, to víš. Musím vyhrát!“
„Ale co pak ty neznáš základní olympijské heslo? Že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se?“
„Jasně, že znám. Ale tomuhle bys nerozuměl“
„Tak dobře. Jsem na tebe zvědavěj. A do kterých soutěží to bude? Inline trojboj, agresivní bruslení nebo nějaký hokejový tým?“
„No tam, kde se závodí na rychlost a na dovednost!“ odpověděl Rosťa
„Tak tě napíšu do inline trojboje. Budeš závodit ve sprintu, ve freestylové slalomové dráze a na závěr v kilometru a půl.“
„No tak, dobře“ odpověděl Rosťa .
„Takže kategorie mladší. Výborně. Ale ještě nikam nechoď. Ještě si musíš vylosovat startovní číslo. Jinak bys nemohl závodit.“
Slečna, která zde pomáhala, podala Rosťovi takový pytlík. Potom ho požádala, ať si vytáhne jeden žetonek, se kterým si má jít ke kustodovi pro číslo.
„Tady si mám vylosovat číslo?“ zeptal se Rosťa
„No jistě,“ odpověděla slečna, „jsi přeci na závodech!“
„A bez čísla by to nešlo? Vždyť mně to bude při bruslení akorát otravovat na těle.“
„Ale to víš, že nebude,“ opět mu odpověděla slečna. „Pamatuj si, že mnozí závodníci si svoje čísla dokonce i dávají na noc pod polštář. Prý aby se jim ve snu zdálo, jak s nimi vyhrávají.“
„Tak tedy jo, když to musí být,“ řekl Rosťa. A zašmátral v pytlíčku. Pod prsty se mu pohyboval jeden kulatý žetonek vedle druhého. Až si konečně jeden vybral a vytáhl ho z pytlíku. Pak otevřel dlaň, aby se na to podíval a lekl se. A nakonec z něj vyhrklo:
„Ne, třináctku já nechci! Tu že bych si měl dát na noc pod polštář? Chci losovat znovu!“
„Ne, Rosťo, to nejde, los je los a každý tu losuje jen jednou. Jak by to vypadalo, kdyby si chtěl každý vybírat čísla tak dlouho, až se mu nějaké bude líbit? To bychom se také k závodům už nemuseli vůbec dostat. Takhle je to spravedlivé. Už jsi zapsaný a běž se připravovat na závody. Za tebou tu jsou ještě další.“
Co měl tedy Rosťa dělat. Odešel od stolečku. Ale místo toho, aby si šel pro startovní číslo, tak si to zamířil za Davidem. Musel mu povědět, co tak strašného se mu přihodilo. Co že si při losování vytáhl za číslo. Teď by se musel stát zázrak, kdyby ty závody vyhrál.
„Ty jsi ale hlupák, s odpuštěním. A co jsi chtěl mít za číslo, když jsi tak pověrčivej?“
„No já nevím, třeba sedmičku, ta je prej šťastná. Nebo cokoliv jinýho.“
„A teď mi, ty kluku, řekni jeden jediný důvod, proč je podle tebe třináctka nešťastná. Jak jsi na tuhle věc přišel!“
Rosťa se zamyslel a přemýšlel. Jenže na nic nepřišel. Jedné, co z něj vylezlo bylo: „Říká se to.“
„Aha.“ Odpověděl mu David. „Takže to, že třináctku považuješ za nešťastné číslo, je jen tvůj vlastní předsudek. Ve skutečnosti je to číslo jako každé jiné. A když ti to říkám já, tak mi můžeš věřit. Vždyť k nadpřirozenu mám přeci mnohem blíž než ty.
„No díky, Davide, za uklidnění. Už ze mne všechno spadlo. Už můžu jít klidně závodit.“
„To rád slyším. Tak šup pro číslo a oblíknout ho na sebe. Za chvíli to všechno začne. Tak ať to nepromeškáš!“
pokračování příště
