V poslední době se hodně mluví o tzv. inkluzuivním vzdělávání neboli o zařazování všech dětí do běžné školy i těch se specifickými vzdělávacími potřebami. Mám být toho sympatizantem a nebo ne?
K nápadu nemám moc sympatií. Když však nad tím přemýšlím, jedno kladné pozitivum tohoto nápadu jsem přeci jen našel. A to v případě, když si učitelka na dítě zasedne a chce ho i proti jeho schopnostem mermomocí poslat do nějaké zvláštní či speciální školy. Že se nic takového nemůže stávat? Omyl, zažil jsem to na vlastní kůži! Bylo to v osmdesátých letech ve čtvrté třídě ZŠ, tedy ještě za socializmu. Tehdy jsme se přistěhovali z vesnice do města. Předtím jsem chodil do vesnické školy, kde nás bylo daleko míň. A najednou jsem se ocitl ve škole městské, kde bylo dětí hodně, a to tak, že jsme se tam dokonce učili na směny v jedné místnosti. Jedna třída se tam učila odpoledne a druhá dopoledne. A kromě toho i nový kolektiv dětí, do kterého mi jako třídnímu nováčkovi dělalo problémy se začlenit. A do toho všeho se nakonec promítly i moje školní výkony. A tak naše třídní učitelka si začala pohrávat s myšlenkou mne přeřadit do nějaké zvláštní školy. A tak si pamatuji, že jsem ještě na podzim jel do pedagogicko psychologické poradny na vyšetření. Tam nám řekli, že do žádné zvláštní školy samozřejmě nepatřím a že vše je zapříčiněno hlavně změnou prostředí. A bylo to.Takže toto je podle mého jediné pozitivum inkluzívního vzdělávání a že učitelky by se takovýmto způsobem už nemohly „podepisovat“ na dětech, na které si zrovna zasedly.
Jenže. Tento problém by se přeci dal vyřešit úplně jiným způsobem, než inkluzívním vzděláváním. Například tak, jako to tenkrát dopadlo s tou naší učitelkou. Nebyl jsem jediný, kdo s ní měl podobné problémy. A tak rodiče celé třídy sepsali proti ní petici, která dopadla dobře a ji od nás dali pryč. A ona pak nakonec odešla i ze školy.
A co se týká té inkluze ve školství, jsem toho názoru, že ty děti, které svými dovednostmi na běžnou zkladní školu patří, tak ať tam také chodí. A ty děti, které mají takové vzdělávací potřeby, že by pro ně měla být vhodnější nějaká speciální škola, tak ať chodí do speciální školy a nebrzdí kvalitu školní výuky. V České republice jsou speciální školy na kvalitní úrovni, a tak nevím, co by se na tom mělo měnit. A co víc, těm dětem, kteří na výuku v běžné základce normálně stačí, ta inkuze stejně nic dobrého nepřinese. Spíš naopak, protože budou ve výuce zdržovaní těmi tzv. „hloupými“. Toť můj názor k inkluzivnímu vzdělávání.
