Jako pro dítě to vždycky byla pro mne ta nejhorší noční můra. Při každé návštěvě zubního lékaře jsem vždycky měl strach, že mne kvůli mojí vadě skusu a pošlou na zubní ortodontii. Co to asi bude za horor, mít pusu plnou drátků? A co na to řeknu kamarádi a spolužáci?
ilustrační fotohttp://office.microsoft.com/cs-cz/images
Úspěšně jsem odolával, a to zhruba až do šestnácti let. Tehdy mi našli, že mi jeden špičák roste špatným směrem, jaksi do dásně, a že je potřeba s tím něco udělat. A tak jsem tehdy ke svému zděšení dostal na horní zuby fixní rovnátka a měl jsem je tam zhruba necelý rok. Popravdě řečeno, dost jsem se tím tehdy psychicky trápil. Ale vzhledem k tomu, že mám vysoký ret, si toho všiml málokdo. Ale i tak jsem se těšil, až mi to sundají. Už, už jsem to chtěl mít dole. A když se tak stalo, byl to pro mě téměř svátek.
Později jsem poznal, že jsem byl tehdy v tomto směru hloupý. O tom, že jsem měl i další podobné vady, jsem věděl a mohlo se to řešit tzv. jedním vrzem. Ale divím se, že se toho moje tehdejší doktorka nevšimla a nedoporučila mi tehdy i o toto nějak řešet. Jak jsem však stárnul, začal jsem si uvědomovat jednu věc. Jak moji rodiče, tak prarodiče mývali ve vyšším věku se zuby problémy. Co když mne to jednou potká také? A tak jsem se to ,co se ještě dá, rozhodl řešit teď. A to dokud je ještě čas. Proto jsem se po zhruba patnácti letech na zubní ortodontii vrátil. A tak se také stalo, že v současné době mám na dolních zubech rovnátka cca necelých tři čtvrtě roku a na horních už přes rok a půl. A zřejmě ještě nějakou dobu mít budu. Doufám, že se tak všechno upraví tak, jak má, protože po třetí v životě bych do toho už asi nešel.
Doba se už zřejmě za ty roky hodně změnila a většina lidí už dávno rovnátka necítí jako něco, co by mělo vzbuzovat posměch nebo nějaký handicap. Alespoň já jsem se s tím nesetkal. Dokonce ani mít to v puse, není nic, co by mi tam nějak závratně vadilo nebo ztěžovalo život. Naopak bych řekl, že je to docela i příjemný pocit. Kromě toho, příjemní jsou i lékaři v ordinaci, kam kvůli tomu chodím, což by u takové léčby, ze které, můžou mít někteří pacienti mindráky, mělo být úplně normální.
U mne však tento ortodontický proces má ještě jeden význam. Pracuji totiž jako vedoucí dětských kroužků a pod rukama mi během týdne projde několik desítek dětí a mladých lidí. A právě lidé v takovém to věku tvoří největší část pacientů ortodontických ordinací. Je možné, že mnozí z nich mají z rovnátek obdobné pocity, jako jsem měl v dětství já. A tak se domnívám, že by je to mohlo i nějak výchovně ovlivnit a že ten fakt, že když toho šel i jejich vedoucí, je alespoň v tom trochu povzbudí. A navíc mají ode mne ještě jeden vzkaz. Pokud do toho můžete jít teď, v dětském a pubertálním věku, tak do toho jděte. U dospělých je pak tato léčba přeci jen delší a náročnější. Ale i u nich to většinou jde.
