Rosťa i přes nepřízeň počasí jako jediný dojel inlajnový závod na 1500 metrů. Bude jeho vítězství uznáno? A bude tím tak zachráněn jeho tajemný kamarád David?
Trvalo to ještě asi pět minut. Přišel Vejn a další pořadatelé. A prohlásili:
„Tak vážení sportovci, milí inline bruslaři. Protože nám počasí překazilo naše sportování, budeme muset všechny zbylé zápasy i závody zrušit. Před chvílí se například předčasně vrátila většina závodníků z patnáctistovky.“
„Rosťa nastražil bedlivě uši, co bude dál.
„Ale jedinou výjimku jsme udělali. Tím je inlajnový víceboj v kategorii mladších. Protože všichni mají za sebou už dva závody, tak jim sečteme body a vyhlásíme nejlepší.“
Rosťa se teď na ostatní podíval jak puk. Avšak Vejn pokračoval: Stalo se však, že jeden závodník přeci jen na hranicích svých možností dokončil i třetí závod. A tak získává oněch šestnáct těžce vydobytých bodů. Prohlašuji tak závodníka číslo třináct za vítěze patnáctistovky.“ Rosťa teď nevěděl, zda se mu to zdá nebo ne. Ale zřejmě to bylo tak. Jeho radost neznala mezí. A ta zasloužená tatranka za vítězství a horký čaj mu teď chutnaly víc než kdy před tím.
A za chvíli, když už přestávalo pršet, přišel Vejn k mikrofonu a pronesl: „A nyní to nejdůležitější. Výsledky trojboje mladších. Na třetím místě se z dvaceti osmi body umístil závodník s číslem pět Aleš. Pojď sem a postav se na stupně vítězů!“
Hoch tedy poslechl a postavil se na bronzový stupínek. Dostal diplom, bronzovou medaili na krk a cenu v igelitce.
„Tak já ti blahopřeji za třetí místo. V té tašce máš od našeho sponzora zbrusu nové chrániče na lokty, ruce a na kolena. Tak si je užij.“ Odměnil ho Vejn.
Pak přišel i pan starosta a také mu poblahopřál.
„Druhé místo“, pokračoval Vejn, „patří dvanáctce, Robertovi. Pojď sem, postav se vedle Aleše. Obdržíš stříbrnou medaili s diplomem. A jako věcnou cenu přilbu, kterou můžeš používat jak na bruslení, tak na kolo.“
„A teď! První místo!“ Prohlásil Vejn. „Kdo to byl, že tu v trojboji vyhrál dvě disciplíny ze tří? Kdo to byl, jenž po vzoru fair play nenechal soupeře ve finálové jízdě stovky na holičkách? Kdo to byl, že jako jediný dojel v dešti celé tři okruhy patnáctistovky? Teď už jsem vám trochu napověděl! Ano vítězem celého klání se stal Rosťa. A tak ho zvu sem na zlatý stupínek pro vítěze!“
Rosťa, ač promočený, přece jen se vyškrábal na nejvyšší stupeň.
„Tak tady máš zlatou medaili, diplom a samozřejmě cenu od sponzora. A co tam je? Přilba i chrániče dohromady!“ Vejn mu předal ceny a společně s panem starostou mu pogratulovali.
Rosťa poděkoval. A všichni je fotili s medailemi na krku. A pak se všemi cenami sešli opět dolů na asfalt. Teď se Rosťa rozhlédl, zda tu ještě nikde nevidí Davida.
„Tady jsem Rostíku,“ ozval se. „Jsi skvělej. Právě teď jsi zlomil mé prokletí a já teď můžu opustit tuhle podobu. A jak jsem ti slíbil, patřičně se ti za to odvděčím. Pojeď se mnou teď na závěr k našemu altánu a tam ti všechno povím.“
Rosťa, ač mokrý, tak souhlasil. Oba vyrazili a jeli. A přitom si vychutnávali ty poslední chvíle když mohli být ještě spolu. Vždyť jim po celé ty tři měsíce bylo dobře. A teď to všechno skončí. Oba dojeli k altánu. Právě tam, kde se spolu seznámili a kde jezdili nejčastěji. Přijeli k němu a stoupli si tu spolu před vchod.
A David začal: „Můj kamaráde Rosťo, ty jsi ze sebe dnes vydal všechno. Udělal jsi maximum, cos pro svého kamaráda udělat mohl. Já ti za to děkuji. A tak na rozloučenou pro tebe mám slíbenou odměnu. A bude to odměna taková, že se můžeš těšit. Prozradím ti jen jedno. Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, nevidíme se naposled! A bude to možná dřív, než budeš čekat.“
Rosťa tomu vůbec tomu nerozuměl.
A David pokračoval: „Uschovej si své startovní číslo. A až za chvíli uschne, tak se na něj znovu podívej. A tam poznáš i tu odměnu.“
Rosťa se naposled kouknul na Davida a pořád ničemu nerozuměl“
„Nech se překvapit a poslechni mě.“ poručil mu na závěr David. „Teď bych tě chtěl poprosit ještě o jednu věc. Na důkaz, že jsi to dokázal, potřebuji ještě na chvíli podržet tvojí medaili.“
„A můžu si ji nechat na krku nebo ti jí mám sundat?“ zeptal se Rosťa.
„Klidně si ji nech na krku a poslouchej. Teď, když spolu mluvíme naposled, ti přeji, aby se ti vždycky dařilo tak, jako dneska. Na bruslích jezdi dál a zdokonaluj se. A nebuď z našeho loučení smutný. Uvidíš!“
Rosťa pořád ničemu nerozuměl. A pak pronesl: „Tady máš medaili a potěžkej si jí. Ať máš co nejrychleji po trápení.“
David si vzal medaili do dlaní. A jediné, co řekl, bylo: „Tak ahoj!“ A v ten moment inlajnový duch David zmizel a Rosťa ho už neviděl. A to i když měl své chrániče sebe víc utáhlé a brusle sebe líp obuté. David tu už nebyl. Zlatá medaile se Rosťovi houpala na krku a on měl v tuto chvíli dost rozpačité pocity. Záhy se stalo něco úžasného. Počasí se úplně uklidnilo a zase bylo nádherné sluníčko. Jako kdyby to bylo na oslavu Davidova vysvobození. Zbylo všude jen plno louží a několik spadlých větví ze stromu. Déšť sice ovzduší příjemně ochladil, ale brzy to začalo vypadat, že se zas co nevidět oteplí. Rosťovi stále nešlo na rozum to, co mu řekl David. A tak se vydal domů, kde ho mělo čekat ono velké překvapení.
A jaké? Do se dozvíme příště v závěrečném dílu tohoto seriálu.
