Rosťa se s Davidem rozhodli, že se vydají na inlanový výlet do Můřích jeskyní. Co tam asi na něm všechno zažijí?
„Ahoj, Rostíku, tak máš všechno, jak jsem ti řekl?“ zeptal se ho David, když se spolu u altánu připravovali na cestu.
„Jo“ to víš,že jo.“ odpověděl Rosťa. A ukázal Davidovi svůj batůžek.
„Výborně. Ještě, že sis vzal batoh na záda a ne chlebník na rameno. Nevím, nevím, jak dobře by se ti s tím jelo na kolečkových bruslích.“
A pak Rosťovi pokynul a dali se parkem ve směru k řece. Tam totiž park končí. A místo něj začíná nádherná, nedávno nově vyasfaltovaná cyklostezka. Zkrátka cesta, kde nejezdí auta. Jenom cyklisti, bruslaři, pěší a občas je tam někdo vidět i na kolečkových lyžích. A kolem toho všeho teče řeka. O prázdninách se sem Rosťa a jeho kamarádi chodí i koupat. Ale teď na jaře tu zatím jezdí na svých raftech a kanoích jenom vodáci. A ti se občas s lidmi na břehu pozdraví, na což jim Rosťa vždy rád odpoví starým vodáckým pozdravem „ahoj“.
A tak se oba kluci vydali podél toku řeky. David dal Rosťovi ještě pár rad. Hlavně takové, aby se držel vpravo a nevjížděl do cesty protijedoucím.
„Jsi připravený na to, že to, co tě teď čeká, bude pravděpodobně tvůj největší dosavadní výkon na inlajnech, jaký si dosud zažil?“
„Jsem!“, odpověděl Rosťa a právě proto se na to těším.“
„To je dobře.“ Odpověděl David „Teď to jde ještě v pohodě, protože je tu rovinka. Ale počkej tak za kilometr. Tam je menší kopeček.“
„Jo, to si pamatuju ze včerejška z výpravy,“ odpověděl Rosťa. „Tam jsme závodili v tom, kdo ho nejrychleji vyběhne.“
„Pozor! Ale ty ho teď budeš muset sjet na bruslích!“
V Rosťovi to teď hrklo. Protože, jak přemýšlel, tak přemýšlel, žádný kopec na inlajnech dosud ještě nesjížděl. A jak, že se to vlastně sjíždí?
„Ničeho se neboj,“ povzbudil ho David. „Už jsi někdy byl v zimě na horách?“
„Dvakrát o jarňákách.“ odpověděl Rosťa.
„A lyžoval jsi tam na sjezdovkách?“
„To víš, že jsem tam lyžoval.“
„A umíš sjíždět sjezdovku obloučkama?“
„Taky trochu,“ odpověděl Rosťa, „to vždycky trochu víc šlápneš na vnitřní stranu jedné lyže a pak na druhou. A tak pořád dokola.“
No a vidíš. A až pojedeš ten kopec, budeš dělat s bruslemi úplně to samé. A i ten kopeček také krásně zvládneš. Zkrátka budeš dělat samé obloučky, než to sjedeš. Jako když lyžuješ na sjezdovce.“
Rosťa se už přestal bát toho sjezdu. Naopak se na to začal i těšit. A jeli. Cyklostezka byla jako obvykle plná kolařů, bruslařů i pěších. Hezký den vyhnal ven spoustu lidí. A tak se stalo, že za chvíli naši kluci dorazili k tomu tolik obávanému místu.
David mu poradil, aby počkal, dokud široko daleko nikdo nepojede. To, aby se při sjezdu náhodou s nikým nesrazil. Nakonec si Rosťa dodal odvahy, a rozjel to dolů. První oblouček mu vyšel dobře. Druhý také, ovšem při třetím už ležel na zemi. Naštěstí se mu nic nestalo. A to díky chráničům. Slouží naprosto dokonale.
„Vstávej a jedeme dál“ zavolal na něj David.
Rosťa vstal a pustil se do dalších obloučků. První, druhý, třetí, a tentokrát spadl až při čtvrtém. „Nevadí!“ zavolal na něj David. Upadnout tady na inlajnech přeci není žádná ostuda. Naopak je tím vidět, že se snažíš být stále lepší.“
Ale to už byly oba skoro pod kopcem. Rosťa se postavil. Podíval se za sebe, co se mu podařilo, či spíš nepodařilo sjet. A chtěl hned pokračovat dál. David mu ještě důkladně poradil, aby dřív, než se rozjede, se ještě pořádně napil. Protože během bruslení se hodně zpotí. A tekutinu je třeba pořád doplňovat, jinak se dostaví únava. A tak si Rosťa otevřel láhev a dal do sebe pár loků. Opět si ji uklidil do batůžku a mohli pokračovat dál. Teď už to byla pohoda. Rosťa si už nevzpomínal, že by někde dál byl zase takový podobný kopec. A tak bruslil, jak to nejlépe uměl. Levá noha, pravá noha, a tak dál. Můří jeskyně se pomalu blížily.
Pokračování příště
