A tak kluci na svých inlajnech dorazili až k Můřím jeskyním. „Tak a jsme tady“, řekl si Rosťa, když konečně zahlédl skalní soutěsku. Hned vedle cyklostezky se rozprostírala veliká louka.
(Tato kapitola navazuje na předchozí díl: Kopec na cyklostezce)
A vzadu za loukou několik tunelů do štol. Díry to byly docela mohutné. I dospělý člověk by tam mohl jít klidně vzpřímeně. A o klucích ani nemluvě. Jenom ty pověsti o tom, jak tu chodbami bloudí ten strašidelný Hagiáš, v něm vzbuzovaly obavu. Kroniky prý dokonce uvádí několik lidí, kteří zde záhadně zahynuli nebo zmizeli. A ty prý má na svědomí právě on. Rosťu zamrazilo. Včera tam byli s celým oddílem. Ale dnes je tu jen s Davidem.
„Co se tam tak ustrašeně koukáš?“ zeptal se ho David, když sledoval jak si Rosťa prohlíží onen bývalý lom s Můřími jeskyněmi.
„Mám, strach“. odpověděl Rosťa. „Prý se v těch štolách potulují nějací strašliví duchové.“
„David se na něj zahleděl: „A to, že se bojíš duchů, to říkáš zrovna mně? A že se po celou tu dobu, co se známe, nebojíš se mnou jezdit?“
„Ale ty jsi přeci výjimka. Jsi sice duch, ale jinak se ke mne chováš úplně tak, jako bys byl normální kluk.“
„Tak podívej se, Rosťo, pamatuj si jednu věc. Je docela možné, že tam nějací duchové třeba i jsou. Ale vůbec z nich nemusíš mít strach. My lidem ublížit nemůžeme i kdybychom chtěli. Naší existenci netvoří hmota, ale zcela zvláštní forma energie, jejíž podstatu bych ti asi vysvětlit nedokázal. Takže my za normálních podmínek na vás vůbec nemůžeme ani šáhnout. A to stejně, jako ty nemůžeš šáhnout na nás. A pokud se tu někdy někomu přece jen něco stalo, tak v první řadě si za to může on sám, vlastní nezodpovědností. Ale abys neřekl, že ti chci přivodit nějaké psychické trauma, jdu se tam podívat a prozkoumám to. A pak ti povím, zda tam nějaké to strašidlo je a nebo ne. Která to byla štola?
„Ta úplně vpravo.“
„OK. Ty mezitím zkus zapřemýšlet nad tím, co uděláš s bruslemi. Protože na rozdíl ode mne tam v nich jít nemůžeš. Zničily by se ti tam. Tady je také nechat nemůžeš, protože by ti je někdo mohl ukrást. A kdybys je chtěl vzít do ruky, tak by se ti zas dost špatně nesly.“
David odešel do Můří jeskyně. Přitom nasadil Rosťovi brouka do hlavy. S těma inlajnama to bude asi vážně problém. Ale jak přemýšlel, tak ho nic nenapadlo. Když se David vrátil, informoval ho, že momentálně v jeskyni skutečně nic nestarší. Může tam jít úplně v klidu. I když jeden duch tam s ním prý doopravdy bude. Rosťa zpozorněl a trochu v něm hrklo.
„Prosím tě, vždyť to budu já. Abys neřekl, budu tam celou dobu s tebou. Akorát mě bez bruslí na nohou neuvidíš! Ale už jsi přišel na to, co s nimi uděláš?“
Rosťa zakroutil hlavou, na což mu David připomněl, že si bral tu uzlovačku. „Vyzuj se z bruslí. Jeden konec provazu přivaž za rám jedné inlajny a druhý konec za rám té druhé. A to pořádně, aby se ti to nerozmotalo! A pak si to jen hodíš přes rameno. A takhle, na takovémto popruhu, by se ti to mělo nést celkem dobře.“
„To je zajímavý nápad!“, zaradoval se Rosťa a udělal to tak, jak mu David řekl. Nejprve se vyzul a přezul do normálních bot. Pak vytáhl z báglu provaz a zavázal za něj rámy obou bruslí. Jenže jak to udělal, tak v tu chvíli už Davida neviděl. Odteďka se bude muset spolehnout jen na sebe.
Pokračování příště
