ale dokonce bych se i bál. Co kdyby někdo, komu bych na základě výmyslů či pouhých banálností rozvrátil rodinu a odebral bych mu jeho děti, by na oplátku to samé se pokusil zase udělat mě?
Trvalé odebírání děti z jejich vlastního rodinného prostředí, a to kolikrát kvůli neprokázaným obviněním či dokonce naprostým výmyslům, je něco, co dokáže všechny oběti těchto praktik nadlouho poznamenat. Za všechny jmenujme například podivné sociální služby v Norsku a i v některých dalších státech. Co pak ti pracovníci tamějších sociálních služeb, úředníci a tyto praktiky schvalující tamější politici si neuvědomují, že provádí něco nehorázného? To se jako neumí vžít do situace druhých?
A tak, pokud bych byl já pracovníkem takovýchto pochybných sociálních služeb, nebo úředníkem, který o takovýchto věcech rozhoduje, nebo snad dokonce politikem, který pro tyto nehoráznosti někdy hlasoval, tak bych se asi hodně bál. Bál bych se toho, že moje oběti na mne použijí mojí vlastní zbraň a také na základně nejrůznějších výmyslů rozvrátí mojí rodinu stejně, jako jsem to udělal já jim. Ale kdo ví. Třeba by se mi potom rozsvítilo, a to třeba nejen mně. A vše by to pak třeba směřovalo k tomu, že se tento nechutný „jujusystém“ zhroutí a děti se konečné vrátí do svých pravých rodin.
Ale teď zpátky do reality. Podaří se někdy vůbec najít nějaký lék, jak některé evropské země (i jiné země) uzdravit od nechutných praktik juvenilní justice? V každém případě jsem přesvědčen, že kdo na ten pravý lék přijde, zasloužil by si minimálně Nobelovu cenu.
Doporučuji ke shlédnutí: https://www.youtube.com/watch?v=2UXoRhyTCXo&feature=share
Související články:
Praktiky juvenilní justice jsou zrůdnost
