Pokaždé když se ocitnu v nějakém gotickém chrámu, vždy to tam na mne působí tak nějak mysticky. A o chrámu svatého Víta na Pražském hradě to platí dvojnásobně.
Pahorek, na kterém dnes stojí katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (jak je dnešní oficiální název tohoto chrámu) je prastaré kultovní místo, které se v dávných dobách nazývalo „Žiži“. Spekuluje se o pravěké mohyle a nebo o podzemních jeskyních. Ale býval zde kamenný knížecí stolec, na němž bylo zvykem nastolovat česká knížata. Pro nás je nepředstavitelná škoda, že se někdy v minulosti neznámo kam ztratil. S příchodem křesťanství však pahorek Žiži na svém kultovním významu neztratil, spíš naopak.
První křesťanský kostel zde byl založen už knížetem Václavem v roce 925 jako soukromý knížecí kostel. Tenkrát šlo o kruhovou románskou rotundu o průměru 13 metrů se čtyřmi půlkruhovými apsidami orientovanými do světových stran. Dokončena byla ve 30. letech 10. století, kdy sem byly později umístěny i ostatky svého zakladatele sv. Václava a v 11. století i ostatky sv. Vojtěcha. Nevím, zda je to náhoda, ale pokud si na mapu vyneseme i další dvě pražské románské rotundy (rotundu Sv. Kříže na Starém Městě a rotundu sv. Longina na Novém Městě), zjistíme, že jsou společně všechny tři na jedné přímce. A společně s nimi se na této linii nalézá například i Malostranská mostecká věž Karlova mostu, o níž je známo, že je z části též románského původu.
Kruhová rotunda však svým nevelkým průměrem nevystačovala, a tak zde byla v roce 1060 knížetem Spytiněhevem II. založena větší trojlodní bazilika se dvěma věžemi. Nesla název „bazilika sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie“. Chrám byl na tehdejší dobu úctyhodný. Na délku měřil sedmdesát metrů, na šířku 35 metrů a vystavěn byl z bílé opuky. Spekuluje se navíc, že těch věží měl možná i více, než jen pouhé dvě. Dokonce převyšoval i sousední baziliku Sv. Jiří.
V roce 1344 bylo zřízeno pražské arcibiskupství, což si však vyžádalo stavbu ještě většího chrámu. A tak byla tato, už tak úctyhodná stavba, stržena, aby udělala místo novému chrámu, gotické katedrále. A tak byl 21. listopadu 1344 položen základní kámen svatovítské katedrály. Účastnil se ho samozřejmě Karel IV., jakožto tehdejší kralevic, jeho otec tehdejší král Jan Lucemburský, bratr Jan Jindřich a první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Stavby se ujal tehdy 55letý stavitel Matyáš z Arrasu. Ten vystavěl východní půlkruhové kněžiště, to proto, aby se mohly co nejdříve konat mše. Dále podél ochozu kněžiště vybudoval věnec osmi kaplí a samozřejmě i u vybudovaných částí úžasný opěrný systém. Po osmi letech stavby Matyáš z Arrasu bohužel umírá, a tak císař Karel IV. povolává dalšího vynikajícího stavitele středověkých katedrál Petra Parléře, tehdy však ještě mladého 23letého, jenž stavbu převzal roku 1356.
Ten zde postavil celou západní část této středověké části stavby, kde například použil neobvyklou síťovou žebrovou klenbu. Dokončil také svatováclavskou kapli s komorou pro uschování korunovačních klenotů. Vedle ní vyrostla i boční tzv. Zlatá brána, jež umožňovala přístup na hradní nádvoří. Její průčelí bylo ozdobeno benátskou mozaikou s motivem posledního soudu.
Parléř založil i velkou 55metrocou věž zvanou „zvonice“. Tu však po jeho smrti v roce 1399 dokončili až jeho nástupci (věž má dnes výšku 95,5 metrů). Ovšem i tak bohužel zůstala katedrála na dalších pětiset zdaleka nedokončena. Tehdy její velikost byla ve srovnání s současným stavem asi jen poloviční.
Je pravdou, že v průběhu těch pět seti let byly provedeny i další drobnější stavební úpravy. Za Jagellovců byla například vystavěna královská oratoř.
Další část výstavby se začala psát až v roce 1867. Tehdy byla dostavba katedrály započata pod vedením Josefa O. Kranera. Ten však v roce 1871 umírá a stavbu místo něj přebírá Josef Mocker, jenž stavbu řídí až do své smrti v roce 1899. Ten ji zevně dokončil a zastřešil. Postavil i průčelí včetně obou 83 metrů vysokých věží. Je to tedy asi hodně velká náhoda, že dva největší stavitelé svatovítské katedrály, Petr Parléř a Josef Mocker zemřeli na rok přesně 500 let od sebe.
Po něm stavbu přebírá Kamil Hilbert, jenž vybudoval klenby hlavní lodi, kružby oken a novou sakristii s točitým schodištěm. A tak v roce 1929, v roce 1000 výročí smrti sv. Václava, byla katedrála jako celek vysvěcena. Její současná délka je 124 metrů, šířka 60 metrů a výška klenby 33 metrů.
Samozřejmě že se na dostavbě katedrály podílelo i mnoho dalších umělců, sochařů, malířů jako například František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha nebo Karel Svolinský a další. Bylo samozřejmě nutné udělat plastiky, obrazy, mozaiky a barevná okna. To vše dodává každé katedrále tu jedinečnou a neopakovatelnou magickou atmosféru.
A tak katedrála svatého Víta je na rozdíl například od Katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře katedrálou v obou dvou slova významech. Jednak z církevního hlediska, je to hlavní chrám diecéze. Tak z architektonického hlediska je to velký gotický chrám s minimálně třemi loděmi, opěrným systémem, věncem kaplí a ochozem, kterým se dá hlavní oltář s kněžištěm obejít zezadu.
Proto vždy, když jdu na Pražský hrad, tak návštěvu svatovítské katedrály nemůžu vynechat.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_svat%C3%A9ho_V%C3%ADta,_V%C3%A1clava_a_Vojt%C4%9Bcha a zdejší odkazy na wikipedii
Staňková J., Šturma J., Voděra S. :Pražská architektura
Foto: autor
a pro mapu geometrických souvislostí mezi rotundami použito: www.google.com/maps
Související články:
Praha mystická (pěší procházka po nejstarších částech Prahy)
