Nedávno se na internetu objevil článek, o kterém nevím, zda byl psaný v nadsázce a nebo byl myšlený vážně. Je v něm popisováno osm věcí, které by prý dnes musel Jaroslav Foglar napsat jinak.
Z těchto osmi bodů můžu souhlasit pouze s jednou. A to s důležitostí nošení přilby a dalších chráničů při některých nebezpečnějších sportovních aktivitách. Zde je třeba ale podotknout, že knížky Jaroslava Foglara vznikly v jiné době než dnes a za úplně jiných dopravně bezpečnostních situací. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby Foglar žil a tvořil dnes, jistě by i on nošení přileb a chráničů podporoval, neboť jejich nošení je bezpečnější než jejich nenošení.
Ale co další body?
1. bod: Prý by dnes například nebylo možné, aby klub Rychlých šípů tvořili jen chlapci. Podle autora článku by ho snad prý dokonce měla vést dívka, měly by tam být děti i jiných národností, jiné pohlavní orientace či dokonce děti hendikepované. Jestli se někomu nelíbí, jaké typy dětí Jestřáb do svých příběhů vytvořil, tak to přeci nikomu nebrání, aby takový nějaký jiný příběh s jinými typy lidí příběh vymyslel. A uvidíme, zda bude mít větší úspěch než příběhy Foglarovy.
2. bod: Autorovi článku se také nelíbí tzv. neúcta k předpisům, kdy chata v Jezerní kotlině byla prý vybudovaná z bedniček od margarínu bez stavebního povolení. Já i dnes, když chodím přírodou, tak občas narazím na nějakou tu dětskou stavbičku, jako bunkr. Když ji potkám, vždy mne potěší, že i dnes existují děti s touhou po dobrodružství. Nemluvě o tom, že i já, jako vedoucí turistického oddílu občas udělám to, že jdu se svými svěřenci do lesa, kde si z větví postavíme nějaké jednoduché přístřeší. Co na to, že si ho za pár dní příroda vezme zpět. Děti mají ze stavby dobrý pocit a také dobrodružství.
3. bod: Další bod mne naprosto zvedl ze židle. Tábor ve Sluneční zátoka je prý jen táboření ve volné přírodě, kde je nebezpečí klíšťové encefalitidy, žaludečních problémů a alergických reakcí. Pardon, ať se na mne nikdo nezlobí, ale já osobně vždycky budu raději propagovat tábory ve volné přírodě než nějaké ty moderní chatičkářské. Děti, které i dnes jezdí na ty klasické stanové tábory, kde se spí ve spacácích, jí z ešusu a hraje se v přírodě, budu vždycky považovat za táborníky o několik tříd lepší než ty, které jezdí do těch táborů „chatičkovskotalířových“. (viz Dalších nejméně 100 let klasických letních táborů)
4. bod: Tzv. „Zelená příšera“ by prý dnes mohla v myslích dětských čtenářů symbolizovat antieko propagandu. Pardon, ale jak přemýšlím, tak přemýšlím, nemůžu přijít na jakoukoliv jinou lepší aktivitu, která v dětech vytvoří kladný vztah k přírodnímu prostředí, než život v souladu s přírodou, který ve svých knížkách propagoval i Jaroslav Foglar.
5. bod: Že by prý měl Foglar snížit orientaci na úspěch? Pokud má knížka takovou zápletku, kde potřeba úspěchu, tak je podle mého názoru plné právo autora tam takový autorský úmysl vložit.
6. bod: Že by bylo vhodné vybavit děti na výletech reflexními vestami? Ty i dnes mají smysl jen v případě, že jdete po silnici, kde jezdí auta. Když ale jdete do lesa nebo jinam do volné přírody, tak tam takovéto křiklavé oblečení přeci působí jako pěst na oko.
7. bod: Naprosto nechápu ten názor, že plno výrazů z Foglarových knih (jako prý například Dlouhé Bidlo, bobříci, ježek v kleci či Štětináč) mají prý nebezpečný sexuální podtext. A jaký že?
8. bod: Názor, že název smyšlené pirátské lodi „Černý delfín“, může prý rozdmýchávat rasistické debaty, ten už je zcela mimo realitu.
Co k tomu ještě dodat? Snad jen to, že i já jsem se předčasem pokusil napsat také takový dobrodružný příběh pro děti. A nedávno jsem ho publikoval tady na svém blogu. (viz Seriál „Inlajnový duch“). Když pominu to, že tam děti při bruslení nosí přilbu a chrániče, tak jsem se tam také prohřešil proti celé řadě těchto bodů. I v mém příběhu se vyskytují téměř výhradně chlapci. Také se téměř celý odehrává venku (v parku či v přírodě). Také tam děti jezdí na tábory v přírodě a jí z ešusů.Také tam děti bojují o altán, kterého také ve skutečnosti asi nejsou jeho majiteli. A také tam hlavní hrdina musí na závěr zvítězit v závodě. A je mi naprosto šumafuk, že se to například někomu nemusí líbit. Zkrátka jsem to tak potřeboval napsat, a tak jsem to tak napsal.
Každý autor má plné právo vymyslet příběh podle svého gusta a podle toho, co umí nejlíp a k čemu má vztah. Jsem rád, že Jaroslav Foglar psal své příběhy tak, jak je psal. Kéž i dnes by bylo plno takových autorů, které by psali podobně jako on.
Související články:
Reportáže z mých výletů, kde jsem připomněl Jaroslava Foglara:
