Řada lidí, kteří čtou moje články, ať už o záhadách, o kruzích v obilí, o častých mnohakilometrových pěších túrách a o dalších věcech, si jistě říkají: „tenhle bloger asi nemůže být normální“. A co si vlastně o sobě myslím já?
Přiznám se zcela otevřeně, že takový způsob myšlení, kdy bych musel být povinně skeptický k záhadám všeho druhu, tak nic takového není pro mne. Já, pokud někde vidím nějaký záhadologický problém, tak se jím rád zabývám. A tak jsem si proto vědom toho, že asi některými lidmi chápaný jako normální moc nebudu.
Obdobně to můžou cítit lidé, kteří neradi chodí na túry do přírody, protože dle jejich názoru všechno vědí, všechno znají a všude byli. A navíc se třeba i neradi hýbají. A pak, když jím vyprávím, že jsem ušel túru o dvaceti nebo třiceti kilometrech a že to dělám rád i třeba každý týden, tak na mne koukají třeba jako na nějakého potrhlého a túrami posedlého maniaka.
A takto bych mohl dál rozebrat jednu rubriku svého blogu za druhou. Na řadu lidí zkrátka nebudou moje koníčky působit jako záliby normálního člověka. Ale to mi nevadí. Já jsem svůj a chci zůstat svůj, i když mnozí konzervativnější lidé si o mne budou myslet nejrůznější věci.
V souvislosti s tím si vzpomínám na jeden legendární televizní pořad. Vzpomínáte ještě na „Tabu“? To šlo před lety na TV Nova, a tam hovořili lidé skrytí v jakési budce. Tyto lidé měli různé výchylky. Až jednou tam dávali jedno speciální Tabu. Zřejmě to byla parodie, ale pravdivá. Vystupoval tam totiž člověk, který byl úplně normální. Zkrátka a dobře, je to tak, že pokud budete hledat absolutně normálního člověka, budete ho hledat strašně obtížně. Téměř každý člověk, je něčím výstřední. Ať už svými zájmy, zaměstnáním, vystupováním nebo sexuální orientaci či ještě jinými věcmi. Ale ukažte mi někoho, o kom by se dalo říci, že je úplně normální. Zkrátka ho nenajdete!
A na závěr své úvahy zabrouzdám ještě do vod politických. Nyní se hovoří o potencionálních kandidátech na prezidenta republiky. Člověk si řekne, že takovou vysokou funkci by asi neměl vykonávat někdo, kdo by byl vnímán jako něčím nenormální. Ale co je na tom normálního vůči většině lidí, když se někdo rozhodne kandidovat na nejvyšší post ve státě, který může vykonávat současně jenom jeden člověk z deseti milionů? Před časem jsem v televizi sledoval talkshow s jedním politikem, tehdy v dost vysoké státní funkci. A na závěr pořadu se ho moderátor zeptal.: „A kdyby Vám někdo nabídl kandidaturu na funkci prezidenta. Přijal byste to?“ Dotyčný politik se zamyslel a prohlásil něco v tomto smyslu. „No, to by pak nejspíš znamenalo, že jsem se z té politiky už zbláznil.“ No a je rok 2012, a dotyčný politik je v současnosti skutečně jedním z těch, kteří se rozhodli do té kandidatury na tento post jít.
