Pokud tento blog čtou i děti, mám tu pro ně další z mých krátkých pohádek. Tentokrát se přeneseme mezi sportovce, provozující jeden populární sport.
www.flickr.com
Žil, byl jeden kluk. Jmenoval se, tuším, že Péťa. A ten Péťa si pořídil velice pěkné značkové kolečkové brusle. Jezdil na nich snad pořád. Do školy, ze školy, na kroužky, z kroužků, za kamarády a bůhví, kam ještě. Vypadalo to, že se jeho brusle mají náramně. Pořád někde jezdí a neleží doma zavřené v kumbále, jako u nějakých nesportujících lenochů. Jenomže to byl omyl. Jakmile si je Péťa vyzul a položil mezi ostatní boty v botníku, jeho brusličky začínaly být stále smutnější a smutnější. Jednou to začalo přecházet téměř až v pláč. Všimla si toho jedna stará teniska, která zrovna byla vedle pravé inlajny.
„Ty, vždyť jsi tak velká proti nám a Péťa si tě obouvá každou chvíli. Proč ty vždy skoro až pláčeš?“ „No to máš tak, Péťa sice s námi jezdí skoro pořád, ale kdyby s námi jezdil a staral o nás jak má. Jenomže on s námi jezdí nejen po asfaltu a betonu, ale kolikrát i v báhně či v trávě. A přitom za tu dobu, co nás má, tak nás ani jednou pořádně nevyčistil a vůbec se o nás nestará. Představ si to, jaké to je mít mezi kolečky uschlou hlínu nebo trávu. To je tak nepříjemné, že ty, která nic takového, jako jsou kolečka, na sobě nemá, vůbec nedokážeš představit.“
„To vám teda nezávidím. A to tedy i vím, jaký je ten Péťa čuně. S námi chodí taky kolikrát tam, kde se dá i nedá.“
„Poraď, prosím, co mám udělat s tím zatraceným klukem, aby se o nás začal víc starat. Vždyť i jemu se s námi musí špatně jezdit.“ „No nevím, ale jednou, ale to už je hodně dávno, jsem slyšela vyprávět příběh o roztrhaných bačkorách, které si vymohly své zpravení velice zajímavým způsobem. Přišly na takové zaklínadlo, jenž znělo tuším „bixum, trixum, fixum“, Zkuste to také. Až si vás Péťa obuje, řekněte si toto zaklínadlo, no a pak uvidíte.“
„No, mě se to nějak nezdá“, řekla bruslička, “ale za zkoušku se nic nedá.“ Přišel druhý den a Péťa, že si zase pojede zajezdit na svých bruslích. Obul si nejdříve jednu a pak zas druhou. Jakmile si však utáhl všechny přezky, tak pravá brusle potichu vyslovila to zaklínadlo, které se včera dozvěděla od té tenisky. „Bixum, trixum, fixum“ Na první pohled se nic nedělo, Péťa si spokojeně jezdil s kamarády a dováděl s nimi na hřišti. Jenomže, jakmile přijel domů a chtěl si je sundat, tak to najednou nešlo. Ani jedna přezka nešla odepnout i když to Péťa zkoušel ze všech sil.
„Pomozte mi někdo, mě nejdou sundat brusle u nohou. Co mám dělat?“ Doma nikdo nebyl, tak se vrátil na ulici za kamarády. Jenže ani ti nic nevěděli. I oni to zkoušeli vší sílou odepnout, ale bez úspěchu.
„Jé z Péti budeme mít druhého Robokopa“, říkali jedni. Druhým, kterým bylo Péti přece jen trošku víc líto, napadlo si skočit domu pro pilu a že mu obě brusle od nohy po kouskách uřežou. Skutečně přinesli tu pilu, ale i ta se po bruslích jen sklouzávala, aniž by do nich udělala jedno jediné škrábnutí. Péťa začal mít strach, že už se bruslí z nohou nikdy nezbaví. Představoval si jak s nimi bude muset sedět ve škole, chodit spát, jíst a mít je na nohou pořád a pořád. Ach jó, co budu dělat. Podíval se na ně. „Jak s tím budu do večer do postele, vždyť mě naši přerazí, když tam tím ušpiním peřinu. Zkusím to alespoň umýt a by to nebylo tak strašný.“ Vzal kýbl z vodou, hadřík a začal mýt jedno kolečko vedle druhého, pak umyl i celé obě brusle včetně přezek. A najednou co se nestalo. Jakmile vyčistil poslední, tak přezka povolila. A vedle ní i druhá a třetí a stejně tak i ty na druhé botě. Péťa byl rád, že si už zas může brusle pohodlně sundat. Když to udělal obě jeho brusle pak poděkovaly tenisce, za dobrou radu a Péťa si po této zkušenosti o své inline brusle vždy dobře staral.
Viz také
nebo historie inline bruslení: Příběh in-line bruslí
