Dnešní kapitola vypráví o tom, jak si Rosťa poprvé nazul své nové kolečkové brusle a zkoušel na nich první krůčky.
Páteční oslava v předvečer Rosťových narozenin se vydařila nejlíp, jak jen mohla. Neslavilo se pouze s rodiči, ale přijeli i oba dědečkové s babičkami, teta a dokonce mu přišel poblahopřát kamarád Martin. I dárků málo nebylo. Kromě velkého dvoupatrového dortu dostal také knížku o přírodě, od babičky svetr, od druhé babičky stavebnici Lego a od tety tričko s krátkým rukávem. Ten nejdůležitější dárek od rodičů však přišel až na konec.
„Tak my ti teda, Rostíku, přejeme všechno nejlepší. A také budeme moc rádi, když se na tom nezmrzačíš.“ Martin se sice jen usmál, ale pro Rosťu to bylo vyvrcholením večera. Vyndal brusle z krabice, vzal si je do ruky a každému ukazoval. Když přišel na řádu Martin, tak ten mu poznamenal, že brusle nejsou od toho, aby se ukazovaly. Ty jsou přece na nohy. A pak hlavně na ježdění.
„Tak to zítra vyzkoušíme!“ Navrhl Rosťa. A jeho kamarád byl samozřejmě pro.
„Tak si dáme v devět hodin sraz v parku. Co ty na to?“ Navrhl Martin.
Rosťa by souhlasil, ale v životě na bruslích nestál. Co když se mu tam vůbec nepodaří dostat? „Nemohl bys pro mne být v devět raději už tady?“ Martin se na něj podíval, ale nakonec souhlasil. Pokud by to Rosovi nešlo, že by alespoň pomohl.
Nastalo to dlouho očekávané sobotní ráno. Jakmile Rosťa vstal, nasnídal se, umyl a nakonec se oblékl. A už, už se nemohl dočkat, až konečně odbije devátá. „Ještě má Martin čtvrt hodiny čas, tak to mezitím vyzkouším.“ A tak nejdřív vyndal první krabici, ve které byl ukrytý pytlík s šesti chrániči. Dvoje na kolena, dvoje na lokty a dvoje na zápěstí. Ty šly obléci dobře. Přilbu měl schovanou v garáži u kola, pro kterou si po navlečení všech chráničů taktéž zašel.
„Tak a teď přijde to nejdůležitější. Obutí bruslí.“ Vzal další krabici, slavnostně otevřel a vyndal nejprve levou brusli a pak i pravou.
Nejprve si nazul levou botu. Jakmile byla noha, jak měla být, Rosťa upravil jazyk, zašněroval a zacvakl přezku. „A teď se mi z ní noha jen tak nevyzuje,“ liboval si. Levá bota by byla obuta, ale ještě tu byla pravá. Naštěstí šla obout stejně jako levá. „A teď se postavit a udržet rovnováhu“, pomyslil si. Vtom zazvonil zvonek, „Martin je tady! Ježišmarja, teď mu v tom budu muset jít otevřít! Co když to nezvládnu?“ Zkusil se postavit, jenže mu podjely nohy. Tak se aspoň po čtyřech doplazil ke dveřím. Odtamtud zavolal k brance na kamaráda, že už jde. Tedy vlastně zkusí jet.
Jakmile ho ale Martin viděl plazit se po zemi, tak se málem nemohl smíchem udržet. Pak si však vzpomněl na sebe, když on začínal. A poradil, ať si nejdřív klekne. Pak ať se postaví na jednu nohu a pak i na tu druhou. Teď už to kupodivu šlo. „Já už stojím, hurá!“, odpověděl mu Rosťa, „už se na tom umím postavit!“ Zavolal domu na mamku. Rozloučil se a vyrazil si to směrem k brance. Jenže tam směřoval chodník z mírného kopečku. Takže se ani nenadál a brusle se najednou samy rozjely. „Jak mám zastavit?“ volal. Ale za chvíli ho branka sama zarazila. Vyndal klíč z kapsy, odemkl, vyšel z branky ven a opět za sebou zamkl.
Venku už ho vítal Martin: „Tak ukaž se, jak vypadáš?“ Prohlédl si ho: „No, tobě to sluší!“ A pak poručil. „Tak jedem do parku!“ Kamarád se rozjel, domnívajíc, že ho bude Rosťa následovat. Jenže ten, jediné, na co se vzmohl, byly malé krůčky se široce rozkročenýma nohama. Po nich stejně zaúřadovala ztráta rovnováhy a přitažlivost zemská. Tyto síly ho opět posadily na zem.
„Tak takhle to asi nepůjde,“ zazoufal si Martin. „Předkloň se a teď dělej jeden krůček za druhým. Špičky od sebe a paty k sobě, jako když chodí kačer Skrblík. A uvidíš, že za chvíli to půjde samo.“ Rosťa ho tedy poslechl a pomalu šel za nim tak, jak mu kamarád doporučil. Povedlo se mu dojít nejprve ke křižovatce. A pak i k hlavní silnici a nakonec i k přechodu pro chodce k parku. „No vidíš, jak ti to šlo skvěle. Za chvíli ti to půjde líp než mně,“ pochválil ho Martin.
Pokračování příště
Předešlé díly seriálu Inlajnový duch (seriál):
