Nastalo již čtvrté ráno v Čeksasu. Po tradičních ranních rituálech, jako je rozcvička, hygiena a snídaně, se všichni převlékli do kovbojských obleků. Půjdou totiž na výlet.
Na záda si vzali batůžky, a pro jistotu také i ony čeksaské pušky na molitanové míčky. A vyrazili. Lukáš, Dan, Sova a Zdenda podle dohody zůstali a hlídali tábor. Všichni ostatní už byli na cestě. Přišli na zmíněné rozcestí, kde bylo psáno, že El Caso je odtud 2 km. Vlčák se podíval na rozcestník ještě jednou:
„Tam píšou ještě o nějaké Zlaté hradbě. Co to je?“
„Tak to je asi naše největší překážka na cestě do El Casa, kterou musíme překonat.“ Opověděl mu Bugy. „Ale nebojte se. Nic strašného to není. Je to jen mohutná pískovcová skalní stěna, která vypadá jako hradba. Je však pravda, že tam jsou zbytky i skalního hrádku. Kolem těch také půjdeme.“
Kluci nevěděli, zda se mají těšit nebo se bát. Ale pokud tam tudy přesto vede cesta, tak to asi tak strašné nebude.
„To víte, že to nic nepřekonatelného není!“ Uklidňoval je Bugy, „Naopak je to jedinečný skalní útvar, kterých se jen tak moc nevidí.“
A tak odbočili do Dlouhého průsmyku. Tady cesta byla ještě v pohodě, téměř po rovince. Po obou stranách zalesněné svahy místních kopců, ze kterých občas vykukovala nějaká ta skalní věž. Kluci šli. A vtom to za jednou zatáčkou spatřili. Bylo to před nimi. Odtud to vypadalo jako obří píšťaly nějakých varhan. Všichni na tu nádheru koukali jako u vytržení. Co že to tady vytvořila matička příroda díky tomu, že zde v druhohorách ustoupilo mělké křídové moře. A nahromaděný písek spolu s vodní a větrnou erozí tak dokázaly vytvořit toto jedinečné skalní panorama. Už teď se všichni těšili na to, až tam budou. A celou Zlatou hradbu si prohlédnou zblízka.
„Tak to je síla,“ řekl Krokodýl, „kam se na tohle hrabou nějaké Prachovské skály!“
Zlatá hradba se stále přibližovala, až se kluci ocitli v jejím úpatí. Rostlo tu množství borovic a cesta se točila mezi první skalní věže. A všichni si je nadšeně prohlíželi.
„Tam nahoře, tam už žijí jen orlové a káňata. Že mám pravdu?“ Kochal se tou krásou Matěj. Jak se kluci rozhlíželi po jednotlivých skalních stěnách, každá jim leccos připomínala.
„Támhleta vypadá jako Medvěd“, vyhrkl Třináctka.
„Támhleta, to je zas jako veverka, když leze po stromě“ Zavolal Rajče.
Přidal se i Péťa, kterému jedna ze skal připomínala kluka s batůžkem, jako jsou právě oni. Tak se tu projevovala bujná fantazie našich kluků. Od ptačí budky, přes lokomotivu, žirafu, až snad ke kosmické raketě nebo už nevím, k čemu. Cesta však mezitím začala stoupat stále prudčeji. Železné řetězy byly určeny k tomu, aby se jich zdejší turisté přidržovali, protože tu byl stále prudší svah. Až nakonec došli k uměle vytesanému schodišti, které je i přes trochu více námahy dovedlo téměř až nahoru.
pokračování příště
Hrdinové Čeksasu (seriál)
Další příběhy na mém blogu
