Nastalo další ráno na letním táboře v Čeksasu. Možná, že vůbec to nejdůležitější. Dnes by se totiž měla odehrát bitva o indiánský poklad. Co, když ho ale získají ti jejich nepřátelé?
Ti, kteří místo na klasické tábory do přírody jezdí na takové ty tábory, kde se spí v chatičkách a jí se v obrovské jídelně. Ti kteří se ani na chvilku neobejdou bez připojení k internetu. Ti, kde je dětí takové množství, že se tam mezi sebou všichni ani navzájem moc neznají. Byla by to hrozná představa nejen pro naše kluky, ale i pro Algoniky, New Old City. Že by poklad měli vybojovat ti, kteří si na táborníky vlastně jen hrají a skutečnou divočinu a táborovou romantiku znají v tom lepším případě už jen z dálky nebo v horším jen z internetových stránek.
A tak se kluci po snídani netrpělivě dívali do všech stran, zda už se náhodou nic neděje. Zatím však stále nic. Až asi po deváté hodině přiběhl Mirek celý udýchaný. „Pánové, už je to tady! Talířníci přepadli tábor nevidomých! Je jich tam asi sto!“
„Co že?“ Zahudroval Bugy. „Oni bojují takhle? Nejdřív přepadnou ty nejslabší. Až je budou mít všechny vyřízené, půjdou na nás! A pak na Algoniky a nakonec na New Old City. Takhle se chovají kobylky nebo mimozemšťané z filmu Den nezávislosti.“
„Ale co teď?“ ptal se jeden kluk přes druhého.
„Vím“, odpověděl Bugy. „Rozdělíme se na tři skupiny. Lukášova skupina ihned půjde k Algonikům oznámit, co se děje. To samé Danova skupina. Ta ale půjde do New Old City. Nezapomeňte si sebou vzít pušky na molitanové míčky. A my ostatní půjdeme pomoci tam do protějšího tábora.“
Jak se dohodli, tak také udělali. Jedna osmičlenná skupina ihned odešla se zprávou k Algonikům a druhá k banditům. Bugy a devět kluků si to bez odkladu namířili na protější břeh Velkého sladkého jezera. Šli opatrně křovím, aby je nebylo vidět. A až byli na druhé straně rybníka, u tábora nevidomých, vyběhla první pětka s Míšou, Hlavičkou, Vojtou, Čumbrkem a Inkou najednou z lesa. Talířníci však nebyli nijak westernově oblečeni, a tak, když je naši kluci uviděli, měli naprostý přehled, kdo je kdo. Začali do nich pálit míčky o sto šest. A skutečně pět talířníků zasáhli, než byli i oni od nich zasaženi.
„Tak, takhle to asi nepůjde“. Řekl Bugy. „Chce to udělat tu fintu jako předevčírem. Dojdeme ke Slávkovi, zda by nám zas mohl půjčit ta tandemová kola. A uvidíte, kolik jich padne.“
A tak se druhá pětka v čele s Bugym doplazila ke Slávkovu stanu. Pozdravili ho. A Slávek bez svého kolečka se životem je informoval, co se tu dělo.
„Ahoj, přepadli nás krátce po snídani. Naše děti byly už samozřejmě hned zasažení. Ale naši vedoucí jich už naštěstí pobyli deset. Ještě tři jsou naživu a oni se je teď snaží najít“
„Tak to chválíme“. Odpověděl Bugy.
„Ale vaše kluky také musím pochválit.“, odvětil mu Slávek. „Ti každí zasáhli po jednom. Takže talířníci už přišli o patnáct životů.“
„Výborně!“ poznamenal Bugy. Ale zkusíme zasáhnout další. Půjči nám prosím opět Vaše tandemová kola, tak jako předevčírem.“
Pokračování příště
Hrdinové Čeksasu (seriál)
Další příběhy na mém blogu
