Co bylo dřív? Myšlenka a nebo hmota? Materialista vám nejspíš řekne hmota a teprve až z ní se vyvinul život. Věřící člověk zas řekne, že myšlenka. Vše vzniklo od Stvořitele. Ale může existovat něco, co oběma názorům dá společného jmenovatele?
Znáte slavnou Einsteinovu rovnici E = mc² ? Laicky řečeno, že ve hmotě je tolik energie, kolik je v ní hmoty vynásobené druhou mocninou rychlosti světla. Možná máte doma knížku dr. Jiřího Grygara „Okna vesmíru dokořán“, která vyšla v roce 1989. Píše se v ní o tom například toto: „Z takového vzorce snadno spočítáme, že kdybychom dokázali z hmoty uvolnit veškerou energii, která v ní je, pak by k zajištění celoroční spotřeby energie v (tehdejším) Československu postačili dva kilogramy hmoty. Jakékoliv! Žádné uhlí nebo uran. Třeba dvě kila kostí hadrů nebo peří!“ Pokud se nad tím zamyslíme ještě více, zjistíme zajímavou věc: hmota je ve své podstatě vlastně jen určitou formou energie.
Jaké vlastně známe formy energie? Ať už je to mechanická, elektrická, magnetická, světlo či nejrůznější záření všeho druhu a pod. Prostě zjišťujeme, že celý vesmír je založený na energii. Já jsem si pro svoje potřeby vymyslel takovou „energiální pyramidu“ Tyto formy energie si zařazuji na spodní patro. Jsou to relativně nejjednodušší druhy energie a učí se o nich i děti ve škole. Hmotu, jak už jsem se zmínil na začátku této úvahy (je vlastně jen jakási zhutněná energie), bych zařadil hned na druhé patro oné myšlené pyramidy. Všechno jsou to pořád jen formy energie a na vše je možné aplikovat i známý „Zákon o zachování energie“, který říká, že energie nemůže samovolně vzniknout nebo zaniknout. Pouze se přeměnit na jiný druh energie.
Jestliže jsme dospěli k poznání, že vlastně celý vesmír je ve svém principu založen na energii a na zákoně o jejím zachování, nemůžeme začít neuvažovat o nás samotných. A nejen o nás, ale o všem živém, co se ve veškerém universu nalézá. Pokud je všechno, co známe, ve své podstatě energie, tak jí pak zákonitě musí být i naše vlastní „já“. A máme tu třetí stupeň naší „energiální pyramidy“. A co z toho vyplývá? Že v zákonu o zachování energie je pravděpodobně i klíč k tomu, co se děje s lidským „já“ po smrti a zda pak jeho existence končí nebo nikoliv. Žádná energie ve vesmíru nemůže najednou přestat z ničeho nic existovat. Všechno v nějaké formě existuje dál. Dokonce i v anihalaci, což je jev, který vznikne, pokud se potká částice s antičásticí a navzájem se tak defakto vymažou ze světa. Místo toho vznikne obrovské množství energie, a to takové, že by pro naši zem stačily ony dva kg hmoty, jak bylo uvedeno.
Když se dostáváme až takto daleko, tak se mi vlastně stále více do hlavy loudí myšlenka, zda právě toto není oním společným jmenovatelem, který by dokázal propojit názor jak materialistický, tak názor idealistický o podstatě světa. A nejen, že to může být vodítko k tomu, že existence smrtí nekončí. Energie tak vlastně může být onen pramateriál, ze kterého vznikl celý vesmír i s tím, co se v něm děje. Ale proč by to současně nemohlo být i něco, třeba i inteligentního (jak jsem psal v článku Stojí za vznikem přírody nějaká inteligence?) a svým způsobem živého (viz třetí a nebo z největší pravděpodobnosti ještě nějaký vyšší stupeň energiální pyramidy), čemu my pro nedostatek přesnějšího označení říkáme „Stvořitel“?
Pozn.: článek vyjadřuje pouze osobní názor autora.
Zdroje:
Grygar J.“, Železný V.: Okna vesmíru dokořán“, Naše vojsko, Praha, 1989
související rubrika z články: Multidimenzionální prostor
