Rosťa si hodil uzlovačku s bruslemi přes rameno. Přesně tak, jak mu poradil David. A vyrazil k Můřím jeskyním. Šel opatrně. Protože ze včerejška si pamatoval, že tu na louce můžou být dokonce i hadi!
(Tato kapitola navazuje na předchozí díl: Konečně před tajemnou jeskyní)
Zmijí uštknutí by bylo to poslední, o co by teď Rosťa stál. Ale jeskyně se před ním stále blížila. Když k ní dorazil, podíval se do temného tunelu. Pomyslel si: „Co teď?“ I přesto, že ho David ujistil, že tam bude pořád s ním, měl obavy. První co ho napadlo, bylo vytáhnout z batohu čelovku. Nasadil si ji na hlavu a rozsvítil. „No vida, už je to lepší..“ Přitom se zamyslel, kde vlastně tu svojí ztracenou baterku včera používal? Jasně už si vzpomněl! Bylo to u té kolejnice, co se na ní nemá zvonit. Jinak to prý přiláká toho Hagiáše. Vejn jim tam ukazoval malé krápníčky, které tam začínají růst. No to tedy potěš pánbůh, takhle jít hluboko do jeskyní! Čelovka naštěstí svítila jasným světlem, takže Rosťa docela na cestu i viděl. Díra ven se za ním postupně vzdalovala. A on musel najít tu správnou křižovatku. Kde že je odbočka k té kolejnici? A tak šel. Levá noha střídala pravou a na ramenu měl zavěšen ten popruh s bruslemi. První křižovatka. Tam to, pokud si to Rosťa dobře pamatoval, ještě nebylo. Bylo to až u té druhé. A tak šel dál. Kulatá díra s denním světlem byla za ním už docela malá. A on statečně šel, dokud nenarazil na tu další křižovatku. Odbočil doleva. Tak a teď nevidí ani tu díru ven! Hagiáš tu prý zrovna není. Ale co kdyby? Rosťa teď přeci jen trochu zrychlil krok. A tak šel dál. Najednou si všiml, že je na místě. Přímo před ním visela do zdi zabudovaná kolejnice. A nad ní ty krápníčky. Tady prý tenkrát zvonili dělníkům na konec směny.
„Ještě krok a mohl jsem do ní nabourat,“ řekl si Rosťa. „A Hagiáš by tu určitě hned byl.“ A kdo ví, zda by mu David dokázal vůbec pomoci? A co kdyby se ten zlý duch pokusil ublížit dokonce i jeho kamarádovi? David je přeci duch stejně jako Hagiáš. To se raději rychle podíval po zemi, zda tu někde neleží jeho milovaná baterka. Zapátral vlevo, uprostřed a pak vpravo. Nikde nic. Nakonec se rozhodl zasvítit ještě pod kolejnici. „Mám ji! Támhle se mi zakutálela!“ Rosťa takto z radostí zařval a rychle baterku popadl a prohlédl si, zda je to skutečně ona. Rychle ji uklidil do batohu a cítil se jako vítěz.
Vtom se něco šustivého mihlo kolem jeho hlavy. „Hagiáš!“ Řekl si Rosťa a upaloval pryč, co mu nohy stačily. Už byl na křižovatce. Rychle zahnul a ani se neohlížel. A šup ven z jeskyně. Až tady se otočil a zjistil, že ho naštěstí už nic nepronásleduje. Oddychl si. Ale co to bylo? A tak rychle pospíchal k cyklostezce, aby si tam nasadil inlajny a mohl Davidovi povědět, co tam kolem něj prošlo. A tak nejprve nazul levou brusli a pak pravou a už vyhlížel Davida. Ten se mezitím smál, až se za břicho popadal.
„Ty jsi mi teda strašpytel!“ řekl mu David hned, jak ho zas mohl Rosťa s bruslema na nohou vidět.
„Vždyť tam byl Hagiáš! A byl jen kousek ode mne!“
„Ale žádný Hagiáš tam vůbec nebyl. To byl jen obyčejný netopýr, kterého jsi tam probudil svým řevem. Vylekal se tě možná víc, než ty jeho.“
Rosťovi se ulevilo. Ale našel co hledal. A to, co ho vyplašilo, byl navíc jen obyčejný netopýr. A tak ho nechal David ještě chvíli vydýchat. Za chvíli se spolu musí vydat na druhou půlku jejich inlajnového výletu. Tedy cestou nazpět.
A tak vyrazili směr k domovu. Rosťa přitom přemýšlel, že tento dnešní výlet byl pro něj ještě silnějším zážitkem, než ten včerejší. Když přijel domů, byl tak unavený, že by snad dokonce usnul i s inlajnami na nohou. Tak moc ho ten dnešní výkon sebral. Ale přeci jen se mu je nakonec podařilo sundat. A pak už si šel rovnou lehnout. Zítra se musí zase do školy. Tak ať si pořádně odpočine.
Pokračování příště
