Na internetu jsem v poslední době zaznamenal reakce, jak je možné, že se tak pleteme do záležitostí Norska v oblasti tamní juvenilní justice Barnevernet. Co, že nám vlastně do toho tak je?
Je nám do toho hodně. A to především ze dvou důvodů. V první řadě, když se jedná o české občany, měl by norský stát vše řádně konzultovat s našimi úřady. Jenže ty Barnevernet obchází s podivným odůvodněným jakého si „nejlepšího zájmu dítěte“.
A druhý důvod považuji za ještě ten důležitější, proč proti praktikám juvenilní justice, a to nejen Barnevernetu, vystupovat. Pokud se něco děje v Norsku a i v jiných podobných západních zemí, může někoho z českých „dobroserů“ či „sluníčkářů“ napadnout, že když se to děje tam, tak to asi prý bude něco kvalitního. A tudíž by se vše mělo udělat proto, aby takovéto praktiky, kdy jsou děti násilím odebírány ze svých milujících rodin bez rozhodnutí soudu a dány do rodin cizím lidem, odehrávali i zde. A právě to nesmíme dovolit. V Norsku jak známo jsou děti tzv. znárodněny. Tamější děti totiž nepatří rodičům, ale státu. A hlavní slovo při jejich výchově tudíž nemají rodiče, ale stát. A také jak známo, v Norsku je, jako i v některých jiných zemích, zákonem zakázána důsledná výchova dětí. I obyčejné výchovné plácnutí tam může být důvod, aby jste se dostali do sítě tamější juvenilní justice, a děti by vám tak mohli vzít. Zkrátka a dobře, rodiče dětí jsou tam povinni děti rozmazlovat, aby tam děti měly vše, na co si vzpomenou. A co se týče jejich výchovy, nechat je spíš vyrůstat jako dříví v lese. A pak se nesmíme divit, že tam třeba z dítěte vyroste někdo, kdo vezme do ruky střelnou zbraň a v červenci 2011 tam postřílí 77 lidí.
Jakožto vedoucí dětských kroužků vím, že takové děti, kteří ve své rodině nezažívají důslednou výchovu, ale rozmazlování, jsou i zde. Setkávám se s nimi takřka denně. Děti vás třeba odmítnou poslechnout. A když je napomenete, vůbec nic si z toho nedělají. Jsou sprostí, překřikují se jeden druhého a nemají žádnou úctu před autoritou. Za jejich rodiče, za ty se pak stydím, že je nedokážou vychovávat opravdu pevnou rukou. Naštěstí to ale nejsou zdaleka všichni. Ale bojím se toho, že kdyby někdo chtěl ony „norské praktiky“ zavést i zde, že by se pak celkové chování dětí ještě víc zhoršilo.
Proto je dobře, že se o těchto nehorázných praktikách juvenilní justice u nás píše a i, že u nás bojuje proti tomu, co se v této oblasti děje v jiných zemích. Dokud se tak bude bojovat, a dokud bude naše veřejnost k takovýmto nechutnostem záporně naladěna, bude alespoň menší šance na to, že se i u nás někdo bude snažit takovými to praktikami inspirovat a zavézt je i zde.
Související články:
Rubrika: NE juvenilní justici
