Příhoda, kterou vám chci popsat, se mi skutečně přihodila. Stalo se to minulý týden na oddílové schůzce mého turistického oddílu. Dodnes nevím, zda se mi to zdálo a nebo ne. Ale přeci jen se to stalo.
ilustrační fotoLibor Čermák
A tak začala další z řady našich oddílových schůzek. Samozřejmě, že pokaždé, když to jen trochu jde, tak jdeme ven, do okolí klubovny. Například do obory. A tak jsme šli i tentokrát. Začali jsme hrát hru, když v tom se ozval strašlivý vřeskot. Byl to jeden z cca osmiletých kluků (druhák), který k nám letos chodí do oddílu prvním rokem. Právě uklouzl.
„Libore, jauu, mě něco kouslo do ruky!“
Hrozný řev, že jsem myslel, že pro něj budu volat záchranku.
„Že by had?“, řekl jsem si. Ale nikde se nic neplazilo. A ani žádné jiné podobné zvíře
A tak jsme se s kolegyní vedoucí podívali, kam že to kluk uklouzl. Nic tam nebylo. Až na pár kopřiv.
„Podívej, Libore, teď se mi tam dělají nějaké pupínky! Co to je?“
A tak jsem se ho zeptal: „prosím tě, už si se někdy spálil o kopřivu?“ A jeho odpověď byla, že prý ještě nikdy.
Jak je vůbec možné, že dnešní děti nevědí, jak pálí kopřiva? Vždyť já jsem to věděl minimálně už ve třech letech. A tak se ptám. Chodí ty dnešní děti vůbec ven? A nebo jen doma gamesí u počítačů, zírají na televizní programy a žijí jen z takovýchto a podobných přístrojů? A přitom vůbec nevědí, že nejvíc zkušeností a dobrodružství se nezažije u těchto výše popsaných debilizátorů, ale venku na čerstvém vzduchu.
Rodiče, zamyslete se: chodí vaše děti dostatečně ven? Aby pak například jednou nebyly překvapené, co že se venku všechno vlastně děje. A aby je potom, jako toho chlapce, nevyvedlo například z míry to, že kopřiva pálí. Zkrátka a dobře, do přirozenosti každého dítěte by mělo patřit, že má být co nejvíc venku na čerstvém vzduchu. A tam má s kamarády zažívat nejrůznější dobrodružství, aby je pak vyvedlo z míry co nejmíň věcí.
