Hudba z rukou a úst muslimů aneb Co skrývá můj mp3 přehrávač

Nedávno se nám tu blogu objevily nějaké příspěvky na téma muslimové a hudba, tak jsem si řekl, že nezůstanu pozadu a taky přispěju svým článkem do mlýna. Nejsem ovšem žádným odborníkem na kulturní prostředí muslimských zemí, v hudbě jako takové se rovněž příliš nevyznám a do polemik, zda je hudba v islámu zakázaná či povolená se pouštět nehodlám. Jen vám jednoduše nabídnou tipy na nějaké interprety z muslimských zemí, kterým se povedlo najít si cestu do mého srdce i mp3 přehrávače a nadlouho se tam usadit. Tak vzhůru na věc.

Ani bubínky, ani hudba předislámských Turků - maNga jede na vlně nu-metalumangaband.ocom.pl

Začněme s kapelou jménem Junoon, jejíž logo nosí na tričku nejeden zástupce pákistánské omladiny z celého světa. Jde o jedno z nejslavnějších hudebních těles v Pákistánu, jehož členové jsou průkopníky tzv. súfijského rocku. Junoon propojují zvuk moderních západních nástrojů s tradiční duchovní hudbou súfijů (ti se jejím prostřednictvím snaží spojit s Bohem) a do svých textů občas i přejímají úryvky z děl proslulých súfijských básníků. Tak třeba slavná píseň Zamane Ke Andaz je zhudebněním textu jednoho z nejvýznamnějších moderních islámských myslitelů a básníků, Allamy Ikbála. V roce 1995 Junoon způsobili poprask videoklipem k písni Ehtesaab, v němž si utahovali z nezodpovědných a zkorumpovaných pákistánských politiků. Klip byl nakonec po soudní aféře zakázán. V celé své tvorbě klade skupina důraz  na prosazování a oslavování humanistických hodnot, což je jeden z faktorů, díky kterým si vysloužila přezdívku „asijská U2“. Junoon zareagovali i na teroristické útoky na Světové obchodní centrum a vydali se do Ameriky na speciální turné po školách. Obětem útoků později věnovali anglicky zpívaný singl No More.

Jeden ze zakládajících členů skupiny, Salman Ahmad, před časem shrnul své zkušenosti s hraním a mírovým aktivismem do oceňované knihy Rock & Roll Jihad.

^{Píseň Garaj Baras skupiny Junoon v indickém filmu Paap}

Skupina Noori zní narozdíl od Junoonu více západně a žánrově se řadí do kategorie příjemného pop-rocku, jaký začal být v Pákistánu nového tisíciletí celkově hodně populární. Její první album Suno Ke Main Hun Jawan se díky pirátským kopiím stalo kultem ještě před oficiálním vydáním a nabízelo poměrně pestrou směsici písní koketujících s pákistánským folkem i tvrdým rockem. Druhé (a dle mého vydařenější) album Peeli Patti Aur Raja Jani Ki Gol Dunya se může pochlubit ještě větší barvitostí, energičností a značným hitovým potenciálem.  V současnosti skupina odložila vydání napjatě očekávaného třetího alba a angažovala se v kampani pro pomoc obětem katastrofálních záplav, které letos Pákistán postihly.

^{Singl Jhoom Lay skupiny Noori v klipu propagujícím zmrzliny Cornetto}

Opusťme teď Pákistán a přenesme se do Turecka. I tam má hudba velkou tradici a misí se v ní celá řada vlivů ze zemí západních i východních. Tradiční lidová muzika se v Turecku stále těší nemalé popularitě a pozornost si získávají především hudebníci, kteří ji kombinují se současnými prvky. Jako příklad takového autora lze jmenovat veleslavného Zülfü Livaneliho, jenž proslul i jako politik (patří k předním tureckým levicovým intelektuálům), romanopisec a filmový režisér (např. výpravná Atatürkova biografie Veda).

Turecká hudební scéna toho naštěstí může hodně nabídnout i rockově orientovaným posluchačům jako jsem já, neboť kapel a zpěváků věnujících se tomuto žánru je v zemi přehršel. I pro Turecko je specifická fúze tamního folku se západní rockem, které se říká jednoduše anatolský rock. Jeho stopy v už poněkud modernější formě jsou slyšet třeba ve skladbách kapely Mor ve Ötesi. Ikonu mladšího, tvrdšího a progresivnějšího proudu tureckého rocku představuje především nu-metalová (či rap-metalová) maNga, jejíž zvuk evokuje začátky amerického Linkin Parku lehce okořeněné orientálními vlivy a libozvučnými tureckými texty. Mimo hranice Turecka je maNga populární zejména v zemích Balkánu a hodně fanoušků si nedávno získala svou účastí v soutěži Eurovision, kde zaujala anglicky zpívanou písní We Could Be the Same a umístila se na druhé příčce.

^{Klip k písni Bitti Rüya skupiny maNga}

Ještě tvrdší a méně mainstreamovou alternativou k maNze mohou být hoši z kapely Çilekeş, kteří na prvním albu začali jako klasičtí progresivní rockeři, ale časem se propracovali do alternativnějších poloh, v nichž rádiové hity nahradily delší, složitější a méně líbivé (ne však méně kvalitní) skladby.

Písněmi k filmům Organize İşler a Sınav mě kdysi zaujala originální popová písničkářka Nil Karaibrahimgil, která (dle mého skromného názoru) odvedla nejlepší práci na svém třetím albu Tek Taşımı Kendim Aldım. Neopovrhnu však ani rockovým bardem Teomanem, Ogünem Sanlısoyem, svéráznou zpěvačkou Özlem Tekin, či tvrdšími kapelami jako je Kurban, Lityum, Anemi, Malt, Üçnoktabir nebo Delta...

Myslím, že pro inspiraci a popření směšného tvrzení jednoho kolegy - blogera, že hudba v muslimském světě se omezuje jen na islámem schválené slavnostní bubínky a nějaké zbytky hudebních tradic z předislámských dob, bude tento letmý náhled do playlistu mého mp3 přehrávače stačit. Je dost pravděpodobné, že má někdo docela jiný vkus než já, nebo je zvědavý na hudební scénu i v jiných muslimských zemích, než je Pákistán a Turecko. Takovému člověku nemůžu doporučit nic jednoduššího, než otevřít Google, YouTube, nebo hudební databázi last.fm a prostě hledat. Dnes už přece díky internetu můžeme snadno objevovat kulturu jiných zemí i z křesla v obýváku.

^{Nil Karaibrahimgil a píseň Bu Mudur}