Japonští pornoherci se počítají na desítky. Zahraniční zájemci o jejich práci na miliony

Provozovatelé anglojazyčných webů, které se věnují japonské pornografii, uvádějí, že velmi často dostávají zprávy od mužů z celého světa, kteří se zcela vážně ptají, co mají dělat, aby mohli v Japonsku působit jako pornoherci.

Mám velké pochopení pro lidi s touto touhou, nicméně pro cizince bez pracovních víz a dokonalé znalosti japonštiny jde vyloženě o mission impossible a zmíněná cesta je dosti trnitá i pro Japonce, kteří jinak splňují obecné nároky dané profese.

Ohrožený druh v letech

Jeden z faktorů, který pravděpodobně fanoušky japonské pornografie vede k myšlence, že by nemuseli zůstat jen pasivními diváky, jsou často zaznívající stížnosti, že průmysl trpí značným nedostatkem mužských herců. Uvádí se, že těch aktivních je v současnosti asi 70. Přičemž těch, kteří se objevují ve většině snímků od velkých a prestižních studií, je hrubým odhadem spíš tak 20. Ve srovnání s ženami, které se počítají na tisíce, patří skutečně k ohroženým druhům.

(Nicméně pozor, počet pornohereček v přepočtu na obyvatele je v Japonsku stále několikrát nižší než v Česku a Maďarsku)

Mezi nejvýznamnějšími japonskými pornoherci jsou výrazně zastoupeni čtyřicátníci a padesátníci (byť ti s mladistvým vzhledem mohou hrát i středoškoláky), což je dané jednoduše tím, že jsou v branži už dlouho. Někteří déle, než kam sahá historie dnešních předních studií. Na druhou stranu to vyhovuje i estetickým potřebám tvůrců japonských pornografických snímků, v nichž se to hemží chlípnými šéfy, sexuálně nevybouřenými stréci a mafiány znásilňujícími nebohé policejní vyšetřovatelky.

Existují samozřejmě i mladí pornoherci, ale výmluvné je, že ti, kteří se nejvíce blíží metrosexuálním ideálům mužské krásy, jaké propagují popové skupiny či mainstreamová audiovize, se objevují takřka výhradně v produkci určené ženským divačkám. Pokud se mihnou v mainstreamu, tak zpravidla v roli pasivních paroháčů.

Loajalita znamená vše

Mužští pornoherci nesou na bedrech (či jiných částech těla) větší zodpovědnost než jejich ženské kolegyně, neboť je během natáčení do určité míry „vedou“ (tak trochu jako při tanci) a z etických důvodů jsou to také oni, kdo provádí úkony typu aplikace lubrikantu. Proto je od nich vyžadována naprostá disciplína a spolehlivost. Údajně vůbec nepřipadá v úvahu, aby si mužský herec dovolil nějak zaimprovizovat nebo nedejbože neposlechnout pokyn režiséra.

Právě z těchto důvodů byla dosud běžná praxe taková, že muži se k pozici herce, který pracuje pro velké produkce s ženskými hvězdami, musí poctivě propracovat odspoda a prokázat svou spolehlivost a loajalitu. Typický japonský pornoherec tak začínal jako juice man – tedy víceméně komparzista, jehož úkolem je ve scénách s větším počtem aktérů masturbovat. Pokud se osvědčil, po nějakém čase mohl přikročit třeba k orálnímu sexu s méně známou herečkou. No a tak se v pomyslném žebříčku posouval stále výše.

Neviditelní muži

Nicméně práce japonského pornoherce je zároveň poněkud nevděčná. Oproti západním kolegům má tu výhodu, že díky pixelizaci jde leccos zakrýt či snadno nafejkovat, takže nemusí podávat až takové fyzické výkony. V mnoha jiných ohledech je ale patrné, že japonská erotická produkce se do větší míry snaží zavděčit preferencím a fantaziím mužského heterosexuálního diváka, u nějž se předpokládá, že nechce být rušen pohledem na mužská těla.

Zejména ve filmech bez příběhu není výjimkou, že je mužovo tělo z převážné části mimo rám záběru nebo skryté za tělem ženy. Nezřídka mužům není vidět do obličeje. Cílem toho přístupu má být, aby se divák s mužským aktérem, co nejvíce ztotožnil a neměl pocit, že zkrátka jen šmíruje někoho cizího.

Mužští herci nejsou také nikdy uváděni v závěrečných titulcích ani v distribučních katalozích (tam je vždy jen herečka, režisér a produkční společnost). Nejsou vyobrazování ani na přebalech či plakátech ke konkrétním snímkům. Výjimkou jsou jen případy, kde je přítomnost muže součástí vizuálních konvencí určité série nebo tématu. I v takových případech ovšem mužům mnohdy třeba není pořádně vidět do obličeje.

Rozdíly mezi finančními odměnami pro muže a ženy jsou pravděpodobně propastné – má se zato, že špičkoví pornoherci inkasují peníze srovnatelné víceméně s no name herečkami.

Mužští herci v některých případech mají definovaný fikční osobnostní typ, který ztvárňují napříč filmy. Ten je obvykle odvozený z jejich vzhledu. Na rozdíl od hereček jim ale není důmyslně budovaná určitá image i pomocí mainstreamových médií a nikdo je cíleně nepromuje. Pokud vůbec vstoupí v širší známost, tak jedině díky vlastní aktivitě například na sociálních sítích.

Proti předpokladu japonských producentů, že muži jejich publikum nezajímají, však jdou některé fanouškovské aktivity. Vznikají třeba DIY databáze mapující filmografii konkrétních herců (některým bylo nutné vymyslet přezdívky, protože pod žádnými oficiálně nevystupují). Na tematických fórech taktéž existují vlákna konkrétním hercům věnovaná.

Tolik tedy k profíkům. K japonské pornografii však, alespoň dosud, patřila i přítomnost amatérů (případně „amatérů“). O těch bude řeč někdy příště.
(Tento text je lehce upraveným příspěvkem z facebookového profilu autora)