Blížící se evropské volby chtě nechtě nutí člověka k zamyšlení, komu to tentokrát hodit. Pro „proevropského euroskeptika“ to bude mimořádně těžké. Pokud se bude držet zásady „menší zlo je stále zlo“, jeho hlas nejspíš propadne.
Nejprve si objasněme, kdo to ten „proevropský euroskeptik“ vlastně je. Sice už jsem to několikrát vysvětlovala, ale opakování je matkou moudrosti. Jde o člověka, kterému dává hluboký smysl, když spolu evropské země velmi úzce kooperují v hospodářské oblasti a pro tuto spolupráci vytvářejí co nejlepší podmínky pro volný pohyb kapitálu a služeb, odstraňují celní a byrokratické bariéry a maximálně zjednodušují pohyb osob ať už jako podnikatelů, pracovních sil, nebo spotřebitelů. A pro tento účel vytvoří nějakou nadnárodní organizaci, která tuto spolupráci procesně zajišťuje, ale nikoliv řídí. Řízení totiž zůstává stále v rukou členských zemí. Tolik k tomu, proč „proevropský“. A proč „euroskeptik“? Protože současná EU rozhodně takovou organizací není, ale molochem, který místo aby členským zemím sloužil, tak je nutí, aby ony sloužily jemu.
Pokud bychom měli nějak definovat, jak by taková evropská organizace (úmyslně nepoužívám termín „Evropská unie“) měla vypadat, a co by mělo být základním heslem míry její integrace, tak by znělo asi nějak takto: „jen tolik Evropy, kolik je nezbytně nutné“. A dodejme to, co už je nejspíš z výše uvedeného zřejmé, že „proevropský euroskeptik“ se dívá na svět spíše pravicovýma očima.
A teď zpět k původnímu tématu. Z čeho může „proevropský euroskeptik“ v nadcházejících volbách vybírat, aby to bylo v souladu s jeho chápáním smysluplné evropské spolupráce? Podívejme se na strany, které mají podle různých průzkumů šanci nějaké ty mandáty v eurovolbách získat a zamysleme se, zda mu některá z nich nějaká akceptovatelná řešení nabízí. Jsou to mimochodem ty samé, které jsou v současnosti zastoupeny v naší poslanecké sněmovně. Takže pěkně popořadě…
ANO – jeho majitel je zároveň majitelem (formálním sice ne, ale těžko uvěřit, že za nitky netahajícím) podnikatelského impéria přisátého na bruselské dotační cecíky. A tak lze jen těžko předpokládat, že by jím nominovaní europoslanci plnili politická zadání, která by mohla tyto penězovody nějak přiškrtit, neřkuli ucpat. Takže něčemu, co by zavánělo rozvolnění EU, se vyhnou velkým obloukem. Jen si vzpomeňme na minulé eurovolební období, a kdo ze stáje ANO v něm na evropské úrovni působil. Třeba pan Telička, nebo paní Jourová. Ani jednoho z nich nelze zrovna považovat za člena dezintegračního fanklubu. Paní eurokomisařce Jourové dokonce Lisabonská smlouva předepsala povinnost svoje uvědomělé „evropanství“ prokázat. Bez toho by nemohla v komisi snad ani roznášet kafe. Nicméně při vzpomínce na tato dvě jména a při notoricky známém personálním neumění páně Babiše se lze jen obávat, koho že vyšle ANO do bruselsko-štrasburských lavic tentokrát. Ve světle (nejen) toho všeho, je tak toto uskupení pro „proevropského euroskeptika“ absolutně nevolitelné.
ODS – strana tvářící se jako „konstruktivně euroskeptická“. A když se „proevropský euroskeptik“ seznámí s názory pana Zahradila, mohl by získat pocit, že by to mohla být docela dobrá volba. To by se ale nesměl zajímat o názory ostatních kandidátů. Když totiž následně narazí třeba na vyjádření pana Krutílka (zde), paní Decroix (zde) a paní Luňákové (zde), je v tu ránu ze svých iluzí vyléčen. ODS je zkrátka ztělesněním „eurooptimismu v rouše euroskeptickém“.
Piráti – ti mají ve svém programu sympatický bod spočívající v požadavku na revizi smluv EU s cílem navrátit některé pravomoci členským státům. Ale hoďte to straně, jehož členové si zvolí do svého čela člověka, kterému není hloupé veřejně podpořit levicově extrémistickou organizaci Antifa zahalováním se do jejich vlajky (jen pro srovnání – jaký by asi nastal cirkus, kdyby na nějakého poslance prasklo, že se v minulosti zahalil do vlajky s háknkrajcem?). Pirátům přijde třeba normální podporovat i levičáky v barvách „Kliniky“ (zde) a sympatizovat s myšlenkami řeckého radikálního levičáka Janise Varufakise (zde). Těm to zkrátka „proevropský euroskeptik“ nemůže hodit ani omylem.
SPD – to je taková oportunistická partička fungující jako spolehlivá ozvěna veřejného mínění. Kdyby bylo hlasem lidu, že máme chodit po hlavách a odstrkovat se ušima, tak to bude SPD hlásat taky a začne prosazovat zákon upravující povinnost dávat názvy ulic a směrové cedule vzhůru nohama, aby člověk chodící po hlavě nezabloudil. A když si ještě uvědomíme, že pro SPD je pravicová politika španělskou vesnicí, tak tahle sešlost rozhodně nevypadá jako někdo, pro koho by „proevropský euroskeptik“ mohl s čistým svědomím hlasovat. A nešlo by to ani s nečistým...
KSČM – to by „proevropskému euroskeptikovi“ spíš ruka upadla…
ČSSD – strana plná levicových eurofanatiků. Takže taky nic volitelného...
KDU-ČSL – o ní platí podobné jako o ODS. Na jedné straně pan Zdechovský s velmi rozumnými názory, se kterými se může „proevropský euroskeptik“ většinou bez problémů ztotožnit. Ale na straně druhé jeden z největších eurofanatiků pan Svoboda a (zatím neúspěšná) importérka osob bez dozoru paní Šojdrová. Brrr...
TOP 09 a STAN – formálně sice dva subjekty, ale ve vztahu k EU jsou si podobní jako vejce vejci. Oba se vyznačují nadkritickým podílem eurofanatiků snících možná i o tom, že se Česká republika v EU jednou rozpustí, a že jejím hlavním městem se stane Brusel. Na každý blábol, který odtamtud vzejde, hledí jak na písmo svaté a běda, jak si proti tomu dovolí někdo něco namítat. Svým nekritickým eurofanatickým ideologickým zapálením docela připomínají komouše. Jen s tím rozdílem, že místo na východ hledí směrem opačným. „Proevropskému euroskeptikovi“ může už jen čtení jejich programu způsobit těžkou zdravotní újmu. Nedej bože, kdyby došlo k jeho realizaci...
„Proevropský euroskeptik“ to nemá zkrátka jednoduché. Žádný subjekt, jehož kandidáti mají reálnou šanci do poslaneckých eurolavic zasednout, a kterému by to mohl s čistým svědomím hodit, ve volební nabídce není. V těchto situacích lidé obvykle volí metodou „menšího zla“. Ale „menší zlo“ je stále „zlo“. Pokud se tedy nechce na volby úplně vybodnout, asi mu nezbude nic jiného než volit takové uskupení, jehož program co nejvíce konvenuje jeho vnímání smysluplné evropské spolupráce a (ne-)integrace, nebo vhodit do urny prázdnou obálku. A smířit se s tím, že jeho hlas nakonec nejspíš „propadne“. To však zase není tak špatná cena za zachování si čistého svědomí...
