Legislativním procesem pomalu proplouvá vládní návrh Zákona o referendu. Jde o kompromis psaný prapůvodně oranžovým inkoustem ČSSD a postavený tak, aby se prakticky žádné referendum uspořádat nedalo. Což nepřekvapuje...
Podle tohoto návrhu by bylo možné referendum uspořádat na základě minimálně 450 tisíc podpisů, nebo souhlasu obou komor parlamentu. Nemělo by se hlasovat o změně ústavy, o vystoupení z EU, nebo NATO, o mezinárodních smlouvách a ani o daních. Aby byl výsledek platný, musela by se pro něj vyslovit čtvrtina oprávněných voličů.
Je zřejmé, že pokud bude zákon s těmito podmínkami opravdu přijat, je téměř vyloučeno, že by se někdy konalo referendum uspořádané „zdola“. A pokud by k němu nějakým omylem přeci jen došlo, je málo pravděpodobné, že by byl jeho výsledek platný. Vzhledem k předpokládané „atraktivitě povolených témat“ se totiž jen těžko sežene požadovaných 450 tisíc podpisů, o 2 miliónech voličů, kteří zvednou zadek a podpoří jednu z navrhovaných odpovědí, nemluvě. A tak toto referendum nebude ani dobrým sluhou, ani zlým pánem. Připomíná automobil, ke kterému nikdo nemá klíče, a tak pomalu rezaví v garáži.
Ale oprosťme se od konkrétního návrhu zákona a zamysleme se nad smysluplností referenda jako takového. V diskuzi na toto téma se vyskytují dva nesmiřitelné tábory. Jeho zastánci tvrdí, že referendum je demokratickou a legitimní formou vyjádření názoru občanů a umožňuje jim přímo se podílet na řízení věcí veřejných. Odpůrci naopak, že občané projevují svoji vůli ve volbách tím, že dávají hlas politickým stranám reprezentující konkrétní program a tím jim dávají také mandát rozhodovat v souladu s tímto programem „za ně“. Když to pojmeme méně kulantně, tak jedna strana tvrdí, že „nejvyšší formou demokracie je, když občané rozhodují přímo o každé blbině“, zatímco druhá, že „občané jsou paka a je nebezpečné je nechat rozhodovat o věcech, kterým nerozumí“. Zastánci referendum zkrátka glorifikují, odpůrci démonizují a obě strany spojuje to, že tak činí nekriticky.
To ovšem neznamená, že bychom se neměli nad jejich argumenty zamýšlet. Odpůrci poukazují na to, že je to nebezpečný nástroj, protože v rámci kampaně lze lidmi manipulovat a při jeho těsném výsledku dochází k tomu, že jen malá většina občanů může rozhodnout i velmi závažné záležitosti, o kterých neexistuje výrazný většinový konsenzus. A jako příklad udávají brexit. Na tom něco je. Referendum je totiž vždy doprovázeno politickou kampaní a v té vyhrává ten, kdo dokáže lépe prodat svůj příběh. A k tomu se hodí každá manipulace, překrucování, zamlčování a strašení katastrofou v případě vítězství „těch druhých“. Vše pochopitelně podávané s patřičnou dávkou emocí. Prostě divadlo.
Těchto prohřešků se dopouštějí obě strany. Jak bylo ostatně vidět i při kampani k brexitu. Tam ostatně celé to divadlo neskončilo ani po samotném hlasování. Odpůrci brexitu totiž nejspíš jako „dělostřeleckou přípravu“ na jimi vysněné „opravné“ referendum vypouštějí opravdové perly. Vítězem této hitparády je poplašná zpráva o tom, že v důsledku brexitu zemře do konce roku 2030 více Britů (zde). Tento příklad jen podtrhuje oprávněnost námitky o nebezpečí manipulativních referendových kampaní.
Druhý argument odpůrců referend už ovšem tak relevantní dle mého soudu není. Jde o jejich přesvědčení o univerzálnosti použití principů zastupitelské demokracie. Tvrdí, že politické stany ve svých volebních programech občanům představují svůj přístup ke stěžejním tématům a ti tím, že jim dají hlas, jim také dají mandát rozhodovat v těchto otázkách „za ně“. Vypadá to zdánlivě logicky, ale má to pár háčků.
Tím prvním je nepředvídatelnost budoucích událostí. Kupříkladu před volbami v roce 2006 politické strany vůbec neprezentovaly občanům svůj postoj k Lisabonské smlouvě, a jak by se stavěly k její ratifikaci. Důvod byl jednoduchý – v té době o ní ještě nikdo nic netušil. A když pak byla „na stole“, tak ji naši zástupci ratifikovali bez mandátu občanů (nikoliv ve smyslu „de iure“ ale „de facto“), což vzhledem k tomu, jak zásadním způsobem okleštila naši svrchovanost, byla dle mého soudu fatální politická chyba. Parlament si tenkrát měl vyžádat souhlas občanů buď přímo referendem, nebo nepřímo svým rozpuštěním a vypsáním nových voleb, ve kterých by byla Lisabonská smlouva jedním z témat. A pokud by ve volbách zvítězily strany, které by ji podporovaly, tak by její ratifikace politické „posvěcení“ od občanů měla.
Druhý háček spočívá v nezbytnosti respektovat politickou realitu, s ní spojenou nutnost uzavírat koalice a nezbytnost kompromisů v jejím rámci. Přibližme si to na příkladu. Představme si, že by jedním z témat kampaně byl czexit. Dnes to sice vypadá jako fikce, ale stačí když se sejde hospodářská krize, migrační krize a k tomu se přidá třeba další okleštění naší svrchovanosti ve formě zavedení společných daňových pravidel (jak o tom před nedávnem hovořil třeba pan Macron) a nespokojenost s EU u nás může klidně k nastolení tohoto tématu vést. Předpokládejme, že tyto události by natolik zasáhly veřejnost, že by velká většina občanů „zlomila nad EU hůl". Proto by si jeho prosazení daly do svého volebního programu dvě hlavní politické síly, které by ovšem byly ve zbytku programu absolutně nekompatibilní. Mezi tyto strany by se voličská přízeň rozdělila třeba na 35 % a 30 %, což by znamenalo, že by měly dohromady od dvou třetin voličů mandát czexit opravdu zrealizovat. Rozdílnost ostatních částí programů by ale byla tak zásadní, že by neumožnila jejich vládní spolupráci, a tak by musela jedna nebo druhá uzavřít koalici s jinou stranou. A pokud by ta czexit odmítala a dala by si to jako nepřekročitelnou podmínku, tak bychom tu měli situaci, kdy se sice drtivá většina občanů vyslovila prostřednictvím svých poslanců pro czexit, ale ten by nebylo možno provést a jejich vůli tak naplnit.
V otázce „referendum – ano či ne“ existují zkrátka dva diametrálně odlišné názorové tábory, každý má svůj díl pravdy a některé jejich námitky jsou relevantní. Ale jak docílit toho, aby bylo referendum dobrým sluhou a nikoliv zlým pánem? Jak už to tak v těchto situacích bývá, optimální řešení leží někde uprostřed mezi přístupem obou názorových skupin.
Osobně mi připadá jako smysluplné rozdělit referenda na ta, která se týkají nějaké závažné změny současného stavu (například hypotetický czexit) a u těch nastavit velmi přísná kritéria pro jeho platnost. Tedy stanovit minimální účast a podíl souhlasných hlasů tak, aby o výsledku nerozhodoval rozdíl jednotek procent hlasů, ale desítek. A pak referenda, která se týkají méně závažných záležitostí a kde případná „nepodařená“ volba nezpůsobí závratné škody. U těchto referend by mohly být podmínky mírnější a ať klidně skončí třeba poměrem 50,01:49,99. Jako příklad mne napadá hlasování o trvalém zavedení středoevropského nebo letního času (byť v tomto případě je smysluplnější koordinace se sousedními státy než vyhazovat peníze za lidové hlasování).
Dopředu bych přitom nevylučovala žádná témata s výjimkou změny ústavy a daní. Referenda o členství, nebo nečlenství v mezinárodních organizací by samozřejmě spadala do té přísnější kategorie (mění stav) a mělo by tak být zajištěno, že by výsledek opravdu odpovídal vůli výrazné většiny občanů. Pak se dal realizovat i czexit, pokud by se pro něj vyslovily třeba dvě třetiny všech voličů. Ostatně proč bychom měli zůstávat někde, kde by nechtěla tak velká většina z nás být.
Odpověď na to, zda je referendum hodný sluha, nebo zlý pán, je tak vlastně stejná, jako v případě obdobné otázky týkající se ohně. Pokud s ním člověk nakládá obezřetně, nespálí se, ani když plameny šlehají až k nebesům. A pokud to s ohněm neumí, neměl by raději zapalovat ani svíčku...
