O tom, co vše se může přihodit, když urgentnost veskrze lidské velké potřeby přejde ze stavu „nutno vyhovět“ do stavu „nelze nevyhovět“ a není přitom „kde vyhovět“.
Je brzké ráno, ještě tma, skoro celá Praha spí a já mířím na sraz se svými kolegy, se kterými mám v deset hodin prezentovat naši nabídku potenciálnímu zákazníkovi v centru Bratislavy. Vzhledem k nevyzpytatelnosti situace na dálnici D1 jsme se rozhodli, že vyrazíme s časovou rezervou, a proto se sejdeme na Chodově ve firmě už v 5:15, kde nás kolega-řidič všechny nabere. Nejsem zrovna ranní ptáče, a tak vylézt v postele ve čtyři je pro mne hodně mimořádná událost nabourávající mi veškeré biorytmy. Snad proto jsem v pohodlí domova nevykonala všechny běžně prováděné tělesné úkony. Což mi chůzí aktivovaná střevní peristaltika dává poprvé nenápadně najevo při čekání na první ranní vlak metra. Zatím však urgence defekace zůstává na úrovni „je dobré vyhovět“.
„To dáš,“ pomyslím si, když metro přijíždí a já do něj plna odhodlání nastupuji. „Na Chodov je to necelou půlhodinu a tam si odskočíš v práci,“ uklidňuji se. Cesta pomalu ubíhá, člověk se chtě nechtě začíná zaobírat svými myšlenkami a pozorněji vnímat signály svého těla. A tak se stane, že na Nádraží Holešovice se urgentnost mé lidské potřeby mění ze stavu „je dobré vyhovět“ na „nutno vyhovět“.
„To dáš,“ pomyslím si ještě jednou a snažím se něčím zabavit, abych přišla na jiné myšlenky. To se mi moc nedaří, a naopak se začínám pod dojmem hrozící katastrofy potit. Snažím se uklidňovat a nestresovat, protože mé racionální já mi říká, že právě napětí a stres působí na střevní a svalové buňky, které pak mají tendenci střevní obsah jednak ředit a jednak vypuzovat zrychleným tempem z těla ven. Výsledkem je značný tělesný diskomfort a spojený s rostoucí obavou, zda svaly svěračů konečníku přetlaku nepodlehnou. Ale racionalita prohrává na celé čáře, a tak není tedy divu, že už na Florenci se úroveň urgence mění na nejvyšší. Tedy „nelze nevyhovět“.
„To nedáš,“ bleskne mi hlavou a začínám usilovně přemýšlet, kde mohu zanechat to, co po sobě zanechávají všichni lidé na světě. S občasnou úlevou tlaku mi sice svitne naděje, že bych snad mohla až na ten Chodov přeci jen dojet, ale na „Pavláku“ pochopím, že šance dosáhnout cíle cesty bez úhony jsou nulové. A tak s výrazem šílence soupravu metra opouštím. Pomalu se s nadějí posouvám krokem téměř tanečním (krok sun krok) k tamním veřejným toaletám. Tam mne však čeká těžká rána – otevírají až v šest. Hlavou mi běží vztekle zoufalé myšlenky: „Takový šlendrián. Jen kvůli tomu, že se někdo válí v posteli, tak já se tu mám posr…?“
Po odeznění záchvatu paniky začínám horečnatě přemýšlet, co si v nastalé situaci počít. Uvědomím si, že kolem stanice metra je několik hotelů, kde bych snad mohla najít záchranu. Pomalu vystupuji z podchodu (nevěřili byste, jak může být chůze po schodech někdy náročná) a vyrážím za svojí šancí. Ale ouha, všechny okolní hotely jsou zavřené, na recepci tma a nikde ani živáčka. Naděje na vyřešení mé urgentní potřeby tak zhasla stejně rychle, jako se objevila. Pomalu docházím k závěru, že mi nezbývá nic jiného, než krátkodobě ztratit důstojnost a přidřepnout si na nějaký kanál, abych tak předešla ztrátě důstojnosti dlouhodobé.
Zoufalým pohledem si začínám vyhlížet vhodnou kanálovou mříž, když v tom se za mnou ozve: „Nepotřebujete někam hodit?“ Otočím se. Za mnou stojí taxík a z okénka na mne kouká tázavým pohledem jeho řidič. Když uvidí můj výraz zoufalství, tak možná na chvíli zalituje svého dotazu, ale já neváhám ani vteřinu. Špitnu: „Jistě,“ a rychlostí, kterou mi moje aktuální tělesné rozpoložení dovoluje, se vsoukám do vozidla.
„Tak kam to bude?“ zní taxikářova otázka.
„Na záchod,“ odpovím se zoufalou prosbou v hlase.
„Cože?“ zeptá se nevěřícně a v tónu otázky lze postřehnout jeho rostoucí pochybnost nad tím, zda bylo moudré si mne do auta pustit.
„Na záchod a prosím hodně rychle. V metru jsou zavřené a já už moc dlouho nevydržím,“ zopakuji svoji odpověď a zdůrazním urgentnost. Překvapila mne jeho rychlá reakce.
„Takže někam k pumpě. Tam mají otevřeno furt. A kam to bude pak?“
„Na Chodov.“
„Tak to by bylo nejlepší na Bohdalec. Vydržíte až tam?“ ptá se starostlivě.
„Zkusím to,“ odpovím. Na ta slova šlápne řidič na plynový pedál a my vyrážíme ranními liduprázdnými ulicemi záchodům vstříc. Překračujeme přitom snad všechna pravidla silničního provozu, rychlostí počínaje a jízdou na červenou konče. Přemítám, zda jedeme tak rychle proto, že se řidič snaží uchránit mne katastrofy, nebo se bojí, aby pozdní příjezd do prvního cíle naší cesty neměl za následek nutné přerušení provozování jeho živnosti do doby, než se podaří vůz vyčistit. Nejspíš platí obojí.
Konečně jsme na místě. Řidič zastavuje co nejblíže dveřím na toalety, já se vysoukám z vozidla, došourám se do oné místnůstky úlevy a tam dám konečně volný průchod svým vyměšovacím reflexům. Pak se vrátím do taxíku a jedeme na Chodov, kde na mne již netrpělivě čekají kolegové. Je zřejmé, že napětí neopadlo jen ze mne, ale i z taxikáře.
„Musím Vám říct, že už vozím lidi pěknou řádku let a jel jsem s nimi všude možně, ale na záchod… Na záchod to bylo dneska poprvé,“ přeruší mlčení.
„I pro mne to bylo dneska premiéra,“ odpovím mu a oba jsme se tomu už uvolněně zasmějeme.
Na Chodově po mně chce něco přes tři stovky. Já mu dávám s pocitem dobře utracených peněz pětikilo. Máloco jsem totiž v životě platila tak ráda a dodnes jsem tomu taxikáři vděčná.
Cesta do Bratislavy pak probíhá pod heslem „hlavně se z toho nepodefekovat“. A prezentace u zákazníka? Získat zakázku nám nakonec není souzeno. Ale ono se vždycky uspět nedá. Stačí, když člověk vyhrává to podstatné…
