Angažovanost v boji za ženskou věc je nepochybně záslužná a bojovníkům za ni patří obdiv všech pokrokových lidí. Bohužel se někdy setkávají s nepochopením, ba i s odporem. A velmi smutné je, že i od samotných žen...
Bojovníci za práva žen přitom věci obětují celé své já a jejich pokroku libá činnost směřuje nezadržitelně k tomu, aby byly veškeré rozdíly mezi oběma pohlavími v dohledné době konečně smazány. Dělají to samozřejmě pro Dobro žen. Byť se jich neptají, zda jim takové Dobro připadá dobré. Bodejť by také ne. Vždyť jejich malé mozečky, kterým muži po tisíciletí nedovolovali, aby byly používány k přemýšlení, nejsou sto rozpoznat, co je pro ně nejlepší. Takže můžeme hovořit o velkém štěstí, že se našel někdo, kdo to ví za ně. Nicméně se stává, že toto chvályhodné úsilí naráží na nepochopení právě těch, v jejichž jméně je konáno. Tedy žen.
Najdou se třeba takové, které si neváží dobrodiní ženských kvót a pohrdlivě prohlašují, že by pro ně bylo ponižující a urážlivé, kdyby dostaly někde flek jen proto, že jsou ženami. Ve své pýše a domýšlivosti si dokonce myslí, že by na něj mohly dosáhnout jen svými schopnostmi. Nedochází jim ovšem, že svým postojem hází klacky pod nohy ostatním ženám, které si naopak váží toho, jaké jim jejich ženství otevírá prostřednictvím kvót netušené obzory. Pomýlenost těch, které si troufají profesně se prosadit i bez pohlavní tlačenky, se dá ještě pochopit. Měly by si však uvědomit, že tím vůbec nepomáhájí svým méně schopným soupohlavnicím a naopak nahrávají protipohlavníkům. A ukáznit se natolik, aby ve prospěch ženské věci svoje ambice potlačily a nedělaly problémy. Nicméně se ukazuje, že i přes výchovné působení feministických aktivistek se najdou takové, a nebojme se je označit za „odpadlice od novoženství“, které volání doby vyžadující ženskou solidaritu nepochopí. Co s nimi? V zájmu zachování ženské jednoty asi nezbude, než je prohlásit za chlapy.
Potom tu jsou také ženy, které dosud nepochopily zákeřnost přijímání drobných pozorností od mužů. Třeba dávání přednosti při vstupu do místnosti (pokud tou místností není restaurace) s tím, že jí přitom otevře a přidrží dveře, dále pouštění jako prvních do schodů, a naopak podání pomocné ruky při chůzi z nich, nabídnutí místa k sezení v dopravních prostředcích, nebo pomoc s těžkými předměty. Pod maskou galantnosti se totiž ve skutečnosti skrývá ponižující projev toxické maskulinity. Navíc skrytý a o to více rafinovaný. Jejím cílem je vzbudit v ženě pocit, že není soběstačná, že se bez muže neobejde a tím ji vmanipulovat do jemu podřízeného postavení. To může někdy vést až k sexuálnímu obtěžování. Tyto drobné úsluhy lze tak nepochybně označit za „sexuální obtěžování ve stádiu přípravy“.
Správnou reakcí na tyto mužské provokace nemá být milý úsměv a poděkování, ale striktní odmítnutí (při opakovaní prohřešku je na místě i facka), zapamatování si dotyčného nemravy a pozorné sledování, zda mezitím nezíská nějaké společenské postavení. A pokud ano, tak je na místě jej za sexuální obtěžování zažalovat. Otázkou je, co s ženami, které si pravou podstatu mužských pozorností nechtějí uvědomit a stále je přijímají. Pro jejich dobro nezbývá, než je od mužů izolovat a převýchovném táboře jim vštípit do hlavy, jak se věci doopravdy mají. Po návratu do společnosti jim pak přidělit zkušenou kurátorku, která už dohlédne na to, aby nabyté teoretické znalosti dokázaly v praxi správně aplikovat.
Ovšem nejhorší potížistky jsou v řadách žen, které se staly matkami a vychovávají svoje dcery. Jde bohužel o osoby značně neuvědomělé, se zkresleným vnímáním postavení ženy v současné, a hlavně budoucí společnosti, a jsou proto pro svoje dcery opravdovým nebezpečím. Ustavičně se totiž drží již překonaných společenských konstruktů a pod jejich vlivem se neustále zpátečnicky snaží vychovávat z dívek ženy a matky. A místo, aby je patřičně seznamovaly s možnostmi, které před nimi otevírá nová společnost Dobra, svým neuvědomělým působením z nich vychovávají pouze další sexuální objekty pro muže mající sloužit jen k ukojení jejich toxické maskulinity. Těmto patologickým společenským jevům je třeba čelit ve dvou rovinách.
Tou první je oblast prevence, která spočívá v patřičném vzdělávání. Dokud jím ženy neprojdou a nesloží příslušné zkoušky (teoretické i praktické), bude jim do implantované kapsle podávána hormonální antikoncepce s postupným uvolňováním. Pokud by se přeci jen stalo, že by některá z nich otěhotněla a ještě před úspěšným složením zkoušek se jí narodila dcera, bude jí s její výchovou pomáhat zkušená výchovná poradkyně. V případě, že by se mladá maminka snažila její práci sabotovat a své dceři vtloukala do hlavy již překonané pohlavní a společenské konstrukty, bude jí odebrána a předána na výchovu ženě uvědomělejší a řádně prověřené.
Druhou rovinou je pak průběžná (opět teoretická a praktická) kontrola, jak tyto matky získané znalosti aplikují. Součástí musí být pravidelná kontrola jejich domácností, zda se v ní nenacházejí předměty, které by mohly společné úsilí o výchovu nových žen zhatit. Jednak půjde o hračky. Takže žádné panenky, kočárky, nádobíčko a domečky pro panenky. Dále i o oblečení. Z skříní tak například zmizí růžové i jinak barevné šatičky a sukýnky. A v neposlední řadě projdou kontrolou i domácí knihovny, zda neobsahují závadnou literaturu. Analogicky i videotéky. Takže žádná Sněhurka, Popelka, nebo Zlatovláska, žádné pohádky Boženy Němcové, nebo Karla Jaromíra Erbena a podobný škvár, ve kterém jsou ženy vykreslovány jako nesvéprávní tvorové, které musí někdo neustále zachraňovat. Místo toho budou do knihoven doplněny pohádky nové, které plně vyhovují požadavkům doby. Jako třeba tato. A pokud bude kontrolou zjištěno nějaké pochybení, ať již ve vybavení domácnosti, nebo v samotné výchově, a ukáže se, že pokrokový duševní vývoj dívky je ohrožen, může i v tomto případě dojít k jejímu odebrání a předání na výchovu uvědomělejší a prověřené ženě.
To byl jen střípek toho, jak velkým výzvám v oblasti boje za ženskou věc naše společnost čelí. A také dokladem toho, že překonávat zažité předsudky a překonané konstrukty není vůbec žádná legrace. Bojovníci za ženskou věc přitom dokonce musí čelit i ženám, které si jejich úsilí vůbec neváží. Ba i si ve své pomýlenosti myslí, že největším dobrem, které by pro ně mohli bojovníci udělat, je se na boj za jejich práva vyflajznout a nechat je v klidu žít. Zkrátka nevděk světem vládne. Ale ukazuje se, že naštěstí existují prostředky jak těmto zpátečnicím jejich sabotérství překazit a jim navzdory kráčet neochvějně světlým zítřkům vstříc.
PS: Jen pro jistotu - článek je fikce a absurdní nadsázka. A doufejme, že to tak i zůstane...
