„Jako ‚dezinformace‘ jsou často označována pravdivá tvrzení, která však nejsou v souladu s prosazovanými idejemi“. Ne, to není výrok nějakého „proruského dezinformátora“. To tvrdí ve své Výroční zprávě vojenští zpravodajci.
Dokument (zde) se samozřejmě nezabývá pouze dezinformacemi a jejich potenciálními dopady na naši bezpečnost, ale celou řadou dalších témat. Mezi nimi logicky dominuje válka na Ukrajině a s ní související kybernetické útoky a špionáž. Problematice tzv. dezinformací je pak věnována kapitola „Hybridní působení a morální panika“. Vojenští zpravodajci v ní konstatují, že působení nepřátelské propagandy není v podstatě nic nového a že se jen mění způsoby jejího šíření. Zatímco dříve se používaly letáky, vysílání zahraničních rozhlasových stanic nebo obyčejná „šeptanda“, dnes jsou k dispozici prostředky mnohem sofistikovanější a účinnější. Především tedy internet a jeho prostřednictvím provozované sociální sítě a webové portály.
Výroční zpráva následně kritizuje nadužívání pojmů jako „dezinformace“, „hybridní válka“ a „propaganda“, které tak v podstatě ztratily svůj význam a slouží především pro dehonestaci názorových odpůrců. A to nejen laickou veřejností, ale k těmto praktikám bohužel neváhají sahat ani veřejně působící lidé nebo političtí představitelé. Závažné je přitom to, že takto často označují i pravdivé informace v případě, že nejsou v souladu s jimi prosazovanými idejemi. Čímž vyřazují část naprosto legitimních hlasů z politické a společenské debaty. Dále zpráva konstatuje, že česká společnost je sice zranitelná působením zahraniční propagandy, nicméně nelze určit nakolik to veřejnou debatu ve skutečnosti zasahuje. A také se v ní dočteme, že čtenářů tzv. „dezinformačních“ či „prokremelských“ webů jsou pouze vyšší desítky tisíc, přičemž lze zpochybnit i tvrzení o tom, že tyto portály šíří výhradně cizí propagandu.
Tolik ve stručnosti Výroční zpráva vojenských zpravodajců. Co k tomu dodat? Dle mého sodu jde o výstižný popis zhoubných dopadů panující dezinfománie. Urážky názorových odpůrců a jejich nálepkování jako „dezinformátorů“ se už bohužel staly běžnou součástí společenské „diskuze“ u nás. Respektive spíše společenského poštěkávání. Ne že by se mezi lidmi žádné nesmysly nešířily. Ale ve chvíli, kdy se za „dezinformaci“ označí v podstatě každý kritický názor, stírá se rozdíl mezi legitimní oponenturou a záměrně šířenými bludy. Logicky to vede k tomu, že lidé pak popřávají sluchu i skutečné lži, protože zkrátka neví, jestli její označení za „dezinformaci“ není jen snahou o vyřazení nepohodlného názoru z diskuze, nebo jde o skutečně nepravdivé tvrzení. Jinak řečeno všichni ti, kteří označují za „lži“ i oponentní a kritické názory a jejich nositele dehonestují jako „dezinformátory“, šíření skutečných dezinformací napomáhají.
Působením „dezinformací“ bývá také často zdůvodňováno to, že nějaké volby dopadly „špatně“. Byli jme toho svědky při hlasování o brexitu, při vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách nebo před několika dny při hodnocení výsledků slovenských parlamentních voleb (zde nebo zde). Což je poněkud zjednodušující hodnocení bránicí tomu, aby byly analyzovány a identifikovány důvody skutečné. Tedy ne, že by se ve volebních kampaních nelhalo. Ale dělají to úplně všichni. Stačí ostatně porovnat předvolební výroky současných vládních politiků s jejich povolebními kroky. A tvrdit, že nemohli nic tušit o tom, že Rusko napadne Ukrajinu, jsou jen výmluvy. Už před volbami bylo totiž zřejmé, že se roztáčí inflační spirála a že se ceny energií v důsledku zpackané „zelené“ politiky EU utrhly ze řetězu, a přesto jsme z úst dnešních vládních politiků poslouchali kecy o nezvyšování daní a důchodového věku nebo o „odpovědné“ rozpočtové politice.
Ale zpět k Výroční zprávě Vojenského zpravodajství. Myslím, že trefila hřebíček na hlavičku. „Boj proti dezinformacím“ se totiž poněkud vymknul a vede k omezování svobodné diskuze tak potřebné pro hledání společensky konsenzuálních řešení naléhavých ekonomických, sociálních, environmentálních a dalších problémů. Což podle mne přináší škody mnohem závažnější než skutečné dezinformace. Odpovědnost za to nesou všichni ti, kdo se pořád dokola ohánějí termíny jako právě „dezinformace“ nebo „hybridní válka“ a zneužívají je k dehonestaci svých názorových oponentů. Obvykle proto, aby tím zakryli svoji argumentační nouzi nebo v případě politiků i svá vlastní selhání. Bude tedy zajímavé, jak na závěry vojenských zpravodajců zareagují právě oni.
Soudím, že v duchu toho, jak zacházejí s kritickými názory, je nejspíš označí za „dezinformace“…
