Komunisté patří k nejhlasitějším a nejzatvrzelejším odpůrcům EU. Ta se přitom v současnosti ubírá směrem, který by jim nemusel být až tak proti srsti. A občas dokonce podniká kroky, kterým by mohli i nadšeně zatleskat.
Mezi ně patří například předloňské pozvání palestinská teroristky Leila Khaledové na půdu Evropského parlamentu (podrobnosti zde). Komouši nepochybně zamačkávali slzu nostalgie při vzpomínce na doby, kdy i oni sami takto přijímali palestinské i jiné teroristy a společně se radovali nad tím, jakou ránu tím zasadili světovému imperialismu. Boj proti němu samozřejmě něco stál, a tak teroristy podporovali také finančně. Pochopitelně, že to nedávali ze svého. K tomu sloužily všelijaké dobrovolně-povinné „fondy solidarity“. A současná EU? Ta je ve finanční podpoře palestinských teroristů a jejich rodin napodobuje, jak se lze dočíst například zde, nebo jak o tom pojednává paní Zbavitelová zde.
Komunistická srdíčka nepochybně radostí zaplesala také vloni, když vrchní europapaláš J. C. Juncker odhaloval v Trevíru sochu Karla Marxe (zde). Bylo to poprvé po téměř 30 letech, co se mohli tetelit blahem při odhalování sochy některé ze svých model. Zaplacenou jen tak mimochodem z čínských peněz. Té samé Číny, jejíž název je v některých našich kruzích povoleno vyslovit snad jen za doprovodu zřetelného odplivnutí si. Shodou okolností se z těchto kruhů obvykle rekrutují i ti největší eurofanatici. Jak se asi vyrovnávají s faktem, že jimi zbožňovaná evropská ikona odhaluje sochu placenou někým tak zavrženíhodným?
Ale zpět k tématu. Kromě některých symbolických a zároveň signifikantních kroků lze vysledovat i podobnosti ideologické. Třeba takový multikulturalismus, jako jeden ze „zlatých hřebů“ současné progresivistické evropské politiky, není nepodobný komunisty vyznávanému „proletářskému internacionalismu“. Tedy když si odmyslíme to adjektivum. Oba tyto principy mají také společného nepřítele – nacionalismus. Jen s tím rozdílem, že ten komoušský má přívlastek „buržoazní“.
S vedením současné EU spojuje komunisty také „neláska“ k USA. Evropskou vrchností špatně skrývaná, zatímco komouši se odporem k této mocnosti netají. I když to je poměrně nová záležitost, protože dokud měli Američané toho „správného“ prezidenta, tak si s nimi vedení EU docela notovalo. Při setkáních s Barackem Obamou se vítali dokonce tak nadšeně, že nebylo daleko k „brežnevovsko-honeckerovským hubanům“.
Kdo chtěl být za vlády komunistů v nějaké důležité politické funkci, nebo na vyšší pracovní pozici, musel být především dobrý soudruh. Ani v tomto principu by jim neměla být současná EU až tak cizí. Třeba požadavky na člena Evropské komise zní podle Lisabonské smlouvy takto: „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.“. Jinak řečeno v Evropské komisi mohou sedět jen spolehliví a uvědomělí „eurosoudruzi“.
Ono by se těch styčných bodů mezi současnou EU a komoušema našlo mnohem víc. Připomeňme třeba ještě úsilí vymývat dětem už od útlého věku mozek. Komunisté do nich cpali svoje rudé pohádky, současní evropští progresivisté pak europropagandu, multikulturalismus, genderismus a podobné fantasmagorie. Ti první v tom moc úspěšní nebyli, protože většina rodičů naštěstí svoje děti před výplachem mozku uchránila. Což je zároveň nadějí, že snad pohoří i dnešní „mozkovyplachovači“.
Vzhledem k nepřehlédnutelným analogiím a vyznávání obdobných principů je na místě otázka, proč se vlastně komunisté proti současné EU tak vymezují. Její současné směřování jim totiž musí být rozhodně mnohem bližší než politika, kterou uplatňuje Moskva, ke které se naopak nekriticky lísají. Jak si asi ve svých rudých myslích zdůvodňují, že drží palce režimu, kterému je úplně ukradená nějaká sociální spravedlnost, stejně jako práva dělníků, rolníků a pracující inteligence? A jak se vyrovnávají třeba s tím, že vůdce Ruska Vladimír Putin si dovoluje kritizovat jejich největší modlu (větší než soudruh Marx) soudruha Lenina (zde)? No nemají v tom ti členové fanklubu rudé pěticípky trochu hokej?
