Stává se čím dál reálnější, že nás energetická krize zasáhne měrou, kterou jsme si nedokázali představit ani v těch nejčernějších snech. A vládní recepty na její řešení se ukazují být obdobně účinné jako aspirin na zlomenou nohu.
Ceny energií se již definitivně zbláznily a na to, jak se budou vyvíjet dál, by nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Jasné je jen to, že pokud se nám nepodaří dostat je pod kontrolu, jsme ve velkém průšvihu. Vláda pro to nedělá nic moc. Vždyť její doposud největší šlágr jménem „úsporný tarif“ neznamená nic jiného než rozdávání peněz, které lidem předtím sebrala. Něco podobného teď slíbila i firmám (zde). Jenomže tím řeší pouze následky, a nikoliv příčiny vysokých cen energií. A kompenzovat je navíc nejde do nekonečna. Dříve či později totiž vláda narazí na strop svých možností.
Firmám zatím slíbila 28 miliard. Bude to však stačit? Je jim totiž hodně ouvej a některé už začaly propouštět (zde), případně rovnou „zavřely krám“ (zde nebo zde). A další to nejspíš brzy čeká. Čímž by se spustil dominový efekt krachů dalších a dalších firem, jehož důsledkem by bylo hospodářství v troskách. K čemu pak bude lidem, že dostanou od státu pár tisícovek, když budou bez práce? A že mají v tom případě nárok na sociální podporu? Zlatý voči. Z čeho ji asi tak bude stát vyplácet, když na ni nebude mít od koho vybrat?
Situace je zkrátka natolik vážná, že podle mne nazrál čas k tomu, aby politici zapomněli na svoje vzájemné nesváry, na to, kdo si kolik nakrad, co si o sobě řekli nehezkého a kde si navzájem šlápli na kuří oka. Je totiž třeba přijímat závažná rozhodnutí a hledat řešení, která se nepochybně zásadně dotknou každého z nás a bez nichž bychom byli všichni v pytli. K tomu je ovšem třeba konsenzu všech rozhodujících politických sil. Současná vládní koalice však reprezentuje jen zhruba polovinu voličů, zatímco zájmy té druhé hájí opozice. Ta však nemá v podstatě žádnou možnost vládní politiku ovlivnit. Což je stav, který je v demokracii normální a za „standardní“ situace společensky bezproblémový. My ale ve „standardní“ situaci rozhodně nejsme. Mezi lidmi to totiž vře tak, že už i vládní politici připouštějí nebezpečí nepokojů, které mohou současný společenský řád smést (zde). Je to zkrátka úplně něco jiného, než když dříve vláda „na sílu“ prosadila třeba poplatky ve zdravotnictví, II. pilíř důchodového systému nebo EET, aby to pak některý z následných kabinetů zrušením „napravil“. Teď totiž žádná druhá šance na opravu nebude...
Dle mého soudu jsme zkrátka v situaci, kdy by se měli řízení země ujmout politici těch stran a hnutí, které v posledních volbách získaly největší podporu a zároveň hovoří jménem širokého spektra občanů. Konkrétně tedy SPOLU a ANO. Při této představě se nejspíš zapřisáhlým příznivcům, a ještě zapřisáhlejším odpůrcům obou těchto uskupení naježily všechny chlupy na těle. Podle mne však existuje pro společné vládnutí SPOLU a ANO hned několik dobrých důvodů.
Vláda Petra Fialy je vládou „akademiků“, která by možná docela dobře fungovala za „pěkného počasí“, ale do současné situace se prostě nehodí. „Akademici“ jsou zkrátka „akademici“. Umí sice krásně teoretizovat, aly my teď potřebujeme praktiky, kteří budou jednak vědět, co dělat, jednak budou mít odvahu jednat, a taky budou schopni předstoupit před lidi, svoje kroky jim vysvětlit a získat pro ně jejich podporu. Pro tuto chvíli nechme stranou, jaké kroky by to měly být.
Do řešení krize je pak třeba zatáhnout i opozici, respektive hnutí ANO. A to nejen kvůli tomu, že má na současné situaci svůj díl odpovědnosti. Když ještě vládlo, tak totiž podcenilo naši energetickou bezpečnost. Takže ať si to taky „vyžere“. Navíc si myslím, že hlas zhruba poloviny společnosti, které je opozice bližší, nemůže být v takto závažných otázkách ignorován.
Kabinet Petra Fialy ztrácí důvěru i kvůli celé řadě skandálů spojených s hnutím STAN. Jsou všechny notoricky známé a došlo to až tak daleko, že je dle mého soudu neudržitelné, aby v čele resortu, který má pod palcem Policii tyto aféry vyšetřující, byl předseda tohoto uskupení Vít Rakušan. Obzvláště když se v poslední době změnil ve fňukala tvrdícího, že všechno je „účelovka“ s cílem „ho odstranit“ (zde). Čímž jednak opisuje od Andreje Babiše a jednak dal vzpomenout na Stanislava Grosse a jeho kampaň „Myslím to upřímně“.
Pokud by tedy vznikla vláda SPOLU a ANO, vyřešil by se tím i tento problém. Otázkou je pochopitelně její personálního obsazení. Nemohl by v ní být Petr Fiala. Dokázal totiž, že to nedokáže. A ani Andrej Babiš, protože tato vláda by měla problémy řešit, a ne si na další zadělávat. Osobně by se mi v jejím čele líbil třeba Martin Kuba z ODS, který jako jihočeský hejtman opakovaně o svých schopnostech přesvědčuje. Vhodným ministrem financí by pak mohl být jeho spolustraník Jan Skopeček. Je to podle mne nejlepší ekonom ODS, kterého je na postu místopředsedy sněmovny, kde může tak maximálně vyhlašovat přestávky na oběd, zkrátka škoda.
Za ANO mi pak připadá jako velmi zajímavý kandidát třeba Karel Havlíček, který by mohl zastávat důležitý post ministra průmyslu a obchodu. Už to ostatně dělal, a navíc má velké zkušenosti z podnikatelského prostředí, a tedy i s reálným byznysem. A na ministerské křeslo by podle mne měl usednout i Patrik Nacher. Je to člověk vybavený mimořádnou schopnosti hledat konsenzus, což je dovednost, která by v takto ideologicky rozděleném kabinetu byla nepochybně velice užitečná. A jistě se najdou i další zajímavá jména.
Jenomže si obávám, že je to všechno fikce. Politiky SPOLU totiž ovládá „antiBabišismus“ tak silně, že jen stěží dokáží překročit svůj stín. A ANO? To se taky do ničeho nepožene. Nic by totiž účastí v této vládě nezískalo. Takhle si bude v pohodě a klídku ostřelovat kabinet současný, který mu k tomu bude svými zoufalými kroky dávat čím dál tím více munice. A pak vítězně vkráčí do Strakovky. Zatímco vstupem do vlády se SPOLU by za budoucí vývoj převzalo spoluzodpovědnost. A to by poslalo jeho šance na (nejspíš) jasné volební vítězství v příštích volbách do říše snů.
Jistě si pamatujete na minulou volební kampaň. V ní, stejně jako ve všech předchozích, měli politici plná ústa toho, jak jim jde o Českou republiku a o její občany. Byli zvoleni proto, aby svá slova přetavili v činy. Ovšem zatím od nich vidíme jenom prázdná gesta, kecy, výmluvy a vzájemné útoky. Nebylo by tedy od věci připomenout jim to, proč v parlamentu sedí, parafrázi výroku Karla Havlíčka Borovského:
„Kéž by vám Pán Bůh všelikou tu starostlivost o Česko a jeho občany z huby do rukou vraziti ráčil!“
