K brexitu se už vyjadřoval kde kdo. Já zatím, až na pár glos, nikoliv. Je tak na čase tento dluh splatit a nějaké to moudro vypustit. Abych jednou neměla v „kádrových materiálech“ černý puntík za to, že mlčím k dějinným událostem.
Když tak sleduji diskuzi, která k tomuto tématu probíhá, docela se bavím. V jejím rámci se plno „expertů“ vyjadřuje zasvěceně o tom, k čemu brexit povede a jak to všechny zasáhne. Ať už pozitivně, nebo negativně. Jeho odpůrci vydávají každý výkyv nějakého ukazatele směrem dolů za jasný důkaz blížící se ekonomické katastrofy. A naopak zastánci pokládají všechny pohyby směrem vzhůru za důkaz toho, že ti první kecaj. Pro obě strany přitom platí, že vědí houbelec, a že zarytě mlčí o následné korekci daného ukazatele.
Brexit je zkrátka hodnocen takřka výhradně ideologicky a odhady budoucího vývoje vycházejí ze základní premisy „výsledek je dán, a teď jen zbývá doplnit k němu příběh“. A tak pokud předpovídají další vývoj eurooptimisté, tak tvrdí, že Britové páchají dobrovolnou sebevraždu (existuje vůbec nějaká „nedobrovolná“?), pokud jde o prognózu euroskeptiků, tak Brity čeká budoucnost, kterou jim mohou všichni jen závidět. Ve skutečnosti bude pravda nejspíš někde uprostřed. Tedy žádná katastrofa, ani žádná selanka.
I já jsem samozřejmě ve svých úvahách ovlivněna svým viděním světa. Považuji se za proevropského eurospkeptika. Proevropská jsem proto, že podporuji evropskou spolupráci a dává mi smysl, když se státy sdruží a vytvoří nějakou nadnárodní „servisní“ organizaci pomáhající jim tuto spolupráci procesně řídit. A euroskeptik jsem proto, že stávající EU rozhodně touto „servisní“ organizací není, ale molochem, který místo aby členským státům sloužil, tak vyžaduje, aby ony sloužily jemu. To je ostatně podle mého také jedním z hlavních důvodů odchodu Britů z EU. Ještě před referendem o brexitu totiž poníženě žádali bruselskou vrchnost o milostivé přihlédnutí k jejich požadavkům, ale ta s nimi, jak je ostatně pro vrchnost typické, jednala jako s podřízenou gubernií. Takže pokud někdo hledá „viníky“ brexitu, tak by se měl především podívat do bruselských skleňáků.
Můj vztah k brexitu je dán mým proevropským euroskepticismem. Na jedné straně je škoda, že odchází silný hráč, který mohl přispět k evoluční přeměně současné EU v nějaký smysluplnější projekt. Na druhou stranu brexit vítám s nadějí, že by snad mohl rozhýbat stojaté vody, vyhodit ze sedel současné „evropské politbyro“ a otevřít tak cestu ke změně EU v onu „servisní“ organizaci. Přičemž připouštím, že mohu být v tomto očekávání naivní jako čerstvá absolventka klášterní školy ocitnuvší se poprvé mimo areál tohoto vzdělávacího ústavu.
V současné době se také hodně přetřásá otázka tvrdého brexitu a „katastrofy“ kterou by to přineslo. Vyslovím kacířskou myšlenku. Možná, že je tvrdý brexit to nejlepší, co by mohlo obě strany (EU i Brity) potkat. V současnosti je totiž „na stole“ dohoda až příliš připomínající „rozvod manželství ve zlém“, která místo, aby problémy řešila, tak jen stávající konzervuje a nové vytváří. Kdy už se Evropané konečně poučí, že uzavření nějaké „dohody“ v níž je jedna ze stran vzata hodně „u úst“, je jen časovanou bombou problémů budoucích (a mnohem závažnějších)? Ona „dohoda“ rozhodně není dobrým základem budoucích vztahů. A že jejich vysokou úroveň potřebují jak „zbylí“ Evropané, tak Britové, je nabíledni.
V porovnáním s tím přináší brexit bez dohody naopak šanci „začít znovu“ nezatíženi balastem minulosti a vzájemných křivd. Přičemž nikdo nepopírá, že by se to neobešlo bez hlubokých výkyvů a otřesů. Možná že právě toto nebezpečí limituje Brity, aby se touto cestou nevydali. Za kanálem totiž čeká na svoji šanci Jeremy Corbyn, což je komouš proti němuž jsou ti naši v čele se soudruhy Skálou a Semelovou jen salonními tlachaly. A jako správný komouš vyznává heslo „čím hůř, tím líp“ a jenom čeká na „revoluční situaci“. Nejspíš nikdo si tak ve skutečnosti nepřeje tvrdý brexit tak vroucně jako právě on.
Odpůrci brexitu se také ještě nevzdali myšlenky uspořádat opakované referendum. Netuším, co by mělo vyřešit. To jako, že kdyby to teď dopadlo opačně než minule, tak by to bylo 1:1 a stejně jako se v tenise hraje za nerozhodného stavu rozhodující set, tak by se konalo referendum třetí? To asi ne. Nebo, kdyby opět vyhráli příznivci brexitu, tak by jeho odpůrci prosazovali opakované referendum k opakovanému referendu? Tomu bych už věřila spíš. Opět by se přitom nejspíš oháněli tím, že zastánci brexitu britské občany vystrašili už podruhé a oni zase hlasovali „bez dostatečného množství objektivních informací“. Co se ovšem strašení týká, tak v tom jsou mistři právě odpůrci brexitu. Zatím největší perlou jejich „objektivního informování“ je, že prý kvůli brexitu zemře do roku 2030 více Britů, protože zdraží dovážené ovoce a zelenina (zdroj zde). Takže když odpůrci brexitu obviňují někoho ze strašení, tak je to stejné, jako když prostitutka někomu vyčítá promiskuitu.
Brexit je zkrátka tady a teprve nyní se ukáže, co to vlastně znamená. Zatím jsme totiž byli jen svědky teoretizování, fňukání eurooptimistů nad tím, jak Britové rozhodli „špatně“, spojené s výkřiky typu „počkejte, jak na to dojedou“ a nereálná očekávání euroskeptiků z toho, že nastane „ráj v Británii“. Ale jaká bude skutečnost a jestli brexit Britům prospěje, nebo ne, se nedozvíme dřív, než tak za pět deset let…
