Půlnoc, dáme si snídani - čaj z koky a sušenky. Oblečeme se do všech vrstev co máme a vyrážíme, nahoře nám slibují až -15°C. Zanedlouho začne sněžit a brzy se ke sněhu přidá vítr. My ovšem optimisticky pokračujeme vstříc vrcholu..
Jak to vypadá na vrcholu šestitisícové Huayna Potosí?
Půlnoc, dáme si snídani, čaj z koky a sušenky. Oblečeme se do všech vrstev, co máme a vyrážíme, nahoře nám slibují až -15°C. Společně s námi vyráží asi 10 dalších skupinek po třech – průvodce a s ním vždy dva nadšení turisti. Na Huaynu Potosí dneska vede dálnice světýlek, snad tu omylem nepřistane letadlo…
Zanedlouho začne sněžit, předpověď počasí předvídala 3 cm sněhu, prý to nic není, prohlásil Alex, a tak my jsme si starosti taky nedělali. Brzy ovšem začne sněžit víc a k tomu se přidá vítr, hodně silný vítr. Krok za krokem pokračujeme nahoru, při chůzi nemůžu dýchat, když se zastavíme, je mi hrozná zima. „Jdeme moc rychle“, křičí na nás Alex, „musíme zpomalit.“ Tak to pro mě nebude vůbec žádný problém, v následujících minutách si ovšem žádného zpomalení nevšimnu.
Nic nás nezastaví, ani sněhová vánice
Kolem nás řádí vánice, nevidíme více než metr před sebe. Já ovšem stále ještě doufám, že se zvedneme nad mraky, tak jak jsem na to zvyklá ze Slovinska, a já uvidím svůj vytoužený východ slunce. Jenomže, ono to na těch šesti tisících chodí trochu jinak... Když se mi zdá, že výš už to nejde, zastavíme se, a Alex se mě ptá, kudy chci jít nahoru. To myslí jako vážně? Cestu by přece měl znát on. Představuje mi dvě možnosti - cik cak po příkrém jižním svahu, nebo po úzkém hřebenu kam míří všichni ostatní. Na to jsem ovšem moc pyšná, abych šla tam, co vichni, vydáváma se tedy po nebezpečnéma strém svahu, kam mnoho turistů svou nohou nevkročí.
Cesta je hrozná, vítr a sníh mě mrazí a škrábají po obličeji a místo východu slunce začínám snít o teplém závětří našeho tábořuště. Asi po 40 minutách, které se zdají být nekonečnost, Alex prohlásí: „OK, to je to, tohle je vrchol“ Konečně jsme nahoře, ale já vlastně nemám ponětí, kde jsme. Svalím se na sníh a snažím se skrýt před větrem a sněhem. Chce se mi brečet. Jsme tu moc brzy, ještě je tma, ale i kdyby nebyla, stejně bychom nic neviděli, sněhová bouře zakryla veškeré výhledy. Můj vysnění východ slunce se nekoná.
Jak pyšní jste po výšlapu na 6000m horu?
Po cestě zpátky jdeme přes ten slavný hřeben, je asi metr široký a my se musíme vyhýbat ostatním, co teprve míří ke svým 5 minutám slávy. Vlastně je dobře, že nic nevidíme, z obou stran je prý asi stometrový přepad. Já ovšem stojím na vrcholu jako ledová královna a netrpělivě čekám, až se ostatní proplazí kolem, najednou nechápu, co jim tak douho trvá... Na konci hřebenu se zastavíme, trochu přestalo foukat a obloha se vyjasnila, jen na pár minut, jen aby nám ukázala, co neuvidíme – na horizontu se začíná jasnit. Nad okolními horami se objevil tenký paprsek světla, symbol toho, že teplé sluníčko se za chvíli vyvalí ven. My ho dnes ovšem neuvidíme, i tenhle výhled nám rychle zakryla mlha, ve které jsme poté pokračovali po celou cestu dolů.
Byla jsem zklamaná, hodně zklamaná. Vše, co jsem chtěla, byl pohled na tu ohnivou kouli, jak se objevuje nad zasněženými vrcholky vysokých hor. Pohled, který se nedá zapomenout. Pohled, který každý rok vidí 5000 lidí. My jsme viděli sníh a mlhu... Byla jsem zklamaná ještě několik dní. Hlavně když Primož začal hledat fotky a videa ostatních a já jsem viděla, o co jsem opravdu přišla. A pak jsem konečně přišla k rozumu. Do háje se zklamáním, buď na sebe pyšná děvče, zvládlas to, co většina lidí nikdy nezvládne. 5-7 tisíc lidí se každý rok pokusí o výšlap na Huayna Potosí, jen asi třetina to zvládne až na vrchol. A kolik jich to zvládne ve sněhové bouřce? My, hrdinové pátku třináctého, v dubnu 2018 (datum je určitě náhoda, i když to byl jediný den, kdy v tom měsíci padal sníh).
Podívejte se, jak chůzi po úzkém hřebenu při východu slunce zaznamenala výprava z roku 2017.
Čtěte mé další články z naší cesty Jižní Amerikou na blogu idnes:
Pěší tůry v druhém nejhlubším kaňonu na světě.
Slavný El Choro trek v Bolivii v období dešťů
